Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF a MOBI.
„Dnes přijdou naši kluci,“ pravil hostinský Šimon Tatrmuž a hlásil durcha.
Rada Dyndera střídavě ohmatával karty a třel si nos, což bylo u něho znakem soustředěného přemýšlení; potom opatrně vynesl sedmu a zeptal se: „Kteří kluci?“
„Ale synovci přece, synovci,“ objasnil hostinský, počítaje své vzatky. „Inženýr Spytík a ten druhý pan inženýr uličník… teda Tomáš. Moji synovci, pane můj a příteli.“
I bylo to v polovině července, modrého a zlatého července, slavné léto panovalo nad prostornou zemí; bylo nehybné vedro, jenom ospalý vánek si hrál mezi jetelovými paličkami a unášel okřídlená semena javoru, jež se vířivým pohybem snášela k zemi. Po silnici uháněl ošumělý kabriolet; za volantem seděl Tomáš a vedle něho si hověl bratr a pokuřoval cigaretu. Vůz poskakoval jako koza a od kol se se skřípotem rozletoval štěrk. Tomáš řídil se zasmušilým výrazem a Spytihněv se pokojně těšil pohledem na bohaté a barevné obrazy. Bylo vidět daleko, daleko, zelenou krajinu s černými kartáčky lesů kdesi na obzoru, červené a bílé statky, osamělé dvory, dýmající komíny továren, tabule s reklamním nápisem a shluk chalup… Potkávali nákladní auta, hlučná a řinčivá, naložená cihlami, napěchovaná bednami, železem nebo kusovým vápnem. Na chvilku se vynořil vozíček tažený černým hafanem a divoce zarostlým mužem. Na vozíčku si hoví polonahé dítě, vedle kráčí žena a v ranci jí dříme malý umouněnec. Potulná rodina zmizela a pak spatříš řezníkův vůz a na něm připoutané telátko s krásnýma, pokornýma očima; od huby mu visí tenký pramének slin.
A mladík za volantem si rozepjal košili, naklonil hlavu na stranu a začal si polohlasně zpívat árii z Dalibora. Motor rachotil a řidič zesílil hlas: „Konečně vás mám, vy dávno ždané housle…“ Spytihněv se cituplně připojil: „Ó blaho neskonalé lásky…“
Zazněl překrásný dvojzpěv, ale náhle Tomáš umlkl, škaredivě šlehl pohledem na místo vedle sebe a zaskřípal skrze zuby: „Když já zpívám Dalibora, tak se nemusí zrovna zpívat také Dalibora. Není tu žádný zpěvácký spolek. Je dost jiných písní a každý ať si zpívá své.“
Spytihněv se ušklíbl a zabručel pro sebe, že Dalibor je pro každého a že Smetana jej nesložil extra pro nějakého nádivu.
„Zpívá se, co se chce,“ připojil důrazně.
Řidič si odplivl na znamení, že se nehodlá bavit s každým moulou, a jal se hvízdat motiv ze zvukového filmu, žárlivé napínaje sluch, neozve-li se nežádoucí doprovod. Avšak Spytihněv rezolutně si založil ruce na znamení, že se neúčastní žádné hudební produkce. Vůz zmírnil jízdu a zastavil před benzinovou stanicí. Tankový hlídač napojil vůz a zvěstoval poplatek. Tomáš mu dal polovičku účtu, a když prodavač se nechápavě díval na dlaň, tu mu ukázal palcem na bratra. Spytihněv beze slova sáhl do kapsy a položil pumpaři na dlaň svůj díl. Prodavač benzinu nadzdvihl čepici a odebral se do (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky