Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25
Jak ten čas utíká.
Pestré svetry a hraní na harmonium.
Věčná budiž paměť Šimonu Tatrmužovi

No, a brzy bylo stromořadí očesáno, vařila se povidla, noci se náramně vzmohly a zavalily dny. Po strništích se proháněli duchové, jejichž kabáty byly utkány z mlhy, bývaly psoty a nepohody, vrány poletovaly těžkým letem nad mokrými oranicemi a příroda se oddala těžkomyslnosti. Potom se kdesi protrhl pytel a zadul severák. Země ztuhla a nosy vykvetly křiklavou červení, v hospodách hrála dechová hudba a konaly se vepřové hody. Zahrádky poplenilo šedé jíní a mráz vykouzlil na okenních tabulích tropickou vegetaci.

Bylo tesklivo v hostinci U kamenného stolu. Hosté si dávali jitrnicovou polévku, tlačenku i ovar, zavlažovali boží dary pivem, ale nechutnalo jim, jak se patří. Něco jim chybělo. Hostinský častěji než kdy jindy sedával u harmonia a hrával pro povznesení duše dumné a nábožné písně. Tehdy hosté ztichli, a uvažujíce o nestálém plynutí času, nalaďovali tvář k hlubokomyslnosti a zírali do pivních sklenic s vážností. I hráči karet krotili svou bujnost; přebíjeli nehlučně a jejich úsloví byla vážná.

Byla zima, pozdě vstávalo slunce, nevlídné, opuchlé a rudé mrazem: Ztichla bílá pole a zahrady; nehybně stály stromy a na lázeňské město ulehla ospalost. Jenom o svátcích se v ulicích zavrtěl život a zdvihl se křik. To přijížděli lyžaři a široce si vykračovali v malebných krojích a pitvorných čapkách; také ženy dělaly dlouhé kroky, oděny v nohavice jako Turkyně. Lyžaři znepokojovali zimní krajinu halasným pokřikem, rozviřovali sypký sníh, a když vstoupili do hospody, dupali okovanýma nohama, zeširoka sedali za stůl, luskali kartami a pili grog.

Vrchní číšník pan Antonín se za zimu scvrkl ještě více; zvadle z něho visel frak; a tehdy více než kdy jindy se podobal komorníkovi anglického lorda; jeho mračný obličej budil podezření, že je spolčen s loupežnickou tlupou a že chystá svému pánovi namíchat jedu do sklenice portského vína. Pan Antonín se netajil opovržením k lyžařskému sportu. Protivily se mu pestré šály, křiklavé svetry a pitvorné kazajky; úkosem pohlížel na ženské kalhoty. Protivila se mu hlučnost lyžařů a jejich hranaté pohyby. Spropitné přijímal hrdopyšně, jako by prokazoval milost. Nebylo lze se ho dovolat; když ho bylo zapotřebí, rozplynul se jako cukr v kávě. Jeho duše cítila náklonnost pouze k lázeňským hostům a k jejich neduhům; lyžaři pak k jeho nelibosti stavěli na odiv svoje zarudlé a halasné zdraví. Kdykoliv zpozoroval, že se hosté chystají k odchodu, odvracel se k oknu a díval se ven; to proto, aby hostům nemusil pomáhat do kabátu, a také se mu nechtělo zdravit.

K dovršení unylosti a stinné tesklivosti přijal hostinský slepého hudebníka, který svým uměním měl hostům krátit dlouhé večery. Rázem osmé hodiny přicházel ten muž s bledým obličejem, vytesaným z pískovce, a šeptem pozdravil věčnou tmu, která ho (...)

(......)