Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

31
Vidiny hostinského Spytihněva.
Hluk v hostinci.
Rum jest mléko hrdinů, ačkoli pít bych neměl

Kolikrát když po službě, unaven, uběhán a uzloben, osaměl v pokojíku pro čeleď, spřádal dumy o tom, jak povede hostinec, až se osamostatní. Kolikrát předtím, než se přiblížil spánek, aby sňal z něho tíži číšnického dne, uvažoval Spytihněv, jak pod jeho vedením starý hotel rozkvete k novému, pyšnému životu.

– Budete otvírat oči… mumlal, s rozkoší se choule pod pokrývkou. Udělám z té boudy něco takového… inu, něco náramného, exkluzivního… jen počkejte, počkejte…

Ctižádostí nového hostinského bylo vytvořit z hotelu U kamenného stolu takový podnik, který by soustředil všechny vyznavače nového, hbitého moderního života.

A tak uprostřed lázeňské sezóny vnikl do hostince zástup řemeslníků a dělníků, provázený hlučením a nepořádkem. Mlaskaly pantofle malířských pomocníků, pestrých jako orinočtí papoušci, ramplovaly těžké boty tesařů, zedníků a instalatérů. Přestavovalo se, adaptovalo, natíralo, hoblovalo. Vířil prach, pleskala malta, padala omítka. Nábytek byl pokryt plátnem, na podlahu nakladli noviny. Pod starobylou klenbou duněly štafle i ozýval se cituplný zpěv malířů s kropenatými obličeji. Domem se procházely džbery, smetáky a ženské rozcuchané a zlobivé, které kvičely, když je pokoušeli rozpustilí tovaryši.

Naříkali si nemocní hosté, neboť byli podrobeni všelikým ústrkům a pronásledování, jaké nastává, když dům přepadnou řemeslníci. Avšak nikdo nedbal na jejich stesky. I naslouchali buchání kladiva, skřípění pilníků, svištění hoblíku, hučení svařovače; i láli tomu nepokojnému, přičinlivému životu. Přicházeli k hostinskému, ukazovali na své neduhy jako na čestné jizvy, které utržili v bitvě, a prosili o slitování. Ten však je neslyšel, cele ponořen do svých podnikatelských vidin.

– Hle, říkal si, zde bude salónek, vyzdobený modrými, a zlatými pávy. Něco neobyčejného, něco exkvizitního, prosím. Pohádka. Přelud z Východu, prosím. Něco, co zde ještě nebylo. Nebudu koukat na krejcar. Plácnu se přes kapsu. A tady postavím parket, kde bude hrát jazz zvaný Melody Yellows. Hudebníci budou v červených kabátcích se zlatými šňůrami. A budou vytvářet melodie, kroucené jako ty zlaté šňůry.

A hostinský vidí, jak do této místnosti se pohrne valný houf inteligentů se svými slečnami; a jejich cvičené nohy budou na lesklé podlaze vytvářet umné arabesky. Tamhle pak, co leží břemeno, bude stát barový pult, kde budou sedávat inteligenti a pít míchané kořalky, na jejichž hladině pluje višně.

– Také, povídá si hostinský Spytihněv, budu pořádat módní přehlídky, které se stanou oblíbeným dostaveníčkem vzdělaného obecenstva z široka daleka. Štíhlé manekýnky s trvanlivým úsměvem budou se otáčet na stupínku a rozložité interesentky budou přikládat lorňon k očím. K tomu pak hudba bude hrát roztoužené nápěvy.

„Ten náš starej se zbláznil,“ vyjádřil se vrchní číšník Tomáš.

Podřízený personál s ním souhlasil.

„Zamanul si něco, dědek pitomá, a musí být (...)

(......)