Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

47
Jest vědecky dokázáno, že děti nosí čáp.
Myšlenkový vývoj evropského lidstva čili starosti s výbavou.
Dvě nevěsty, dva ženichové, dva klobouky

Čím více se blížil den svatby, tím větší zmatek zachvacoval paní Dynderovou. Prudké pocity vybuchovaly v její hrudi jako petardy a cloumaly jí z místa na místo. Nenalézala nikde klidu a bloudila po domě jako bílá paní a někdo by si ještě mohl myslit, že věští zkázu svému rodu. Především ji trápilo vědomí, že ona jako matka musí své dcery poučit o záhadách zrození, zasvětit je do tajností života pohlavního.

– Musím! říkala si s důrazem. Je to moje povinnost, kterou nesmím zanedbat jako tisíce nevědomých matek. Uvažme, prosím, jaké nebezpečí plyne z toho, když děvče vchází do manželství nepoučeno. Poukážu na různá úskalí a… a… pozor však, abych nezranila citlivé dívčí duše…

Jedné noci vnikla do dívčího pokoje. Ryšavé nevěsty byly ponořeny v hluboký spánek.

„Co je?“ vyjekla Věra ze spaní.

„Ale maminko,“ reptala Alena, „proč mne budíš? Já měla takový krásný sen. Zdálo se mně, že spím v papežově posteli. Byla taková ohromná jako loď. Kvůli tobě se nikdy nedovím, jak to bylo dál.“

„Holčičky… moje děťátka…,“ koktala dobrá dáma se skřipcem a stuhou, „chtěla bych vám říci několik slov k nastávajícímu rozloučení. Chci býti stručná. Jak víte, instituce manželství…“

„Maminko, maminko,“ řekla Věra mrzutě, „kdybys nás raději nechala spát. Máš divné zvyky. Nač ten noční poplach? Zítra je taky den. Jako bychom měli táhnout do boje…“

Paní Dynderová rozechvěně hledala skřipec, který se jí kymácel na stuze. Podařilo se jí po drahné chvíli najít ten přístroj a upevnila si ho na nos. Hluboce vdechla a pak počala: „Jak víte, milé dítky, jest všecko v přírodě velmi účelně zařízeno. Vezměte si na příklad květinu. Každý květ, děťátka, obsahuje tyčinky a bliznu. Nyní dávejte dobrý pozor…“

„Aha,“ přerušila ji Věra. „Jak to povím svému dítěti?“

„Zbytečně se namáháš, mami,“ pravila Alena, „přišlas pozdě.“

„Jak to?“ znepokojila se matka.

„My víme všechno,“ prohlásila Věra.

„Co… co… víte?“ zakoktala paní Dynderová.

„Že děti nosí čáp,“ vysvětlila Věra.

Alena zdvihla prst.

„Anebo také vrána, nezapomeň. Chlapečky nosí čáp, děvčátka přináší vrána. Ovšem,“ připojila vážně, „musí se jim za okno nasypat máku. Jinak nedají ani ránu.“

„Stává se ovšem při tom,“ podotkla Věra, „že vrána nebo čáp při tom matku štípne a ta pak musí ležet. Tomu se vědecky říká šestinedělí.“

Paní Dynderová se ponenáhlu probrala z ustrnutí.

„Nesmysl!“ zabouřila. „To, co zde povídáte, je chůvina pohádka a žádný pragmatický výklad rozmnožování. Kdybyste raději dávaly pozor a nepřerušovaly mne takovými hloupostmi. Problém pohlavní je svrchovaně závažný a dlužno si jej ujasnit v celé šíři…“

„Však my jsme si jej ujasnily,“ trvala Věra tvrdošíjně na svém, „děti nosí čáp a vrána. A basta!“

„Přestaň!“ okřikla ji matka.

„Opravdu, máti,“ jistila Alena. „Dočtly jsme se o tom v Sebeochraně a pohlavní zdravovědě. Také (...)

(......)