Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7
Pokrokovost paní Dynderové a nevinná veselost chorého muže.
„Tati, ten klobouk ti sluší!“
Rudé dívky a pozdvižení v městě

Dvojčata Alena a Věra prohlásila, že takhle to dál nejde, že absolutně musí jít tancovat. Jenom co si mají vzít na sebe? Po obšírné debatě, která svou rozvláčností předčila sněmovní rozpravy a odborností porady generálního štábu, usoudily, že nejsprávnější ohoz pro tuto příležitost jsou: Ty modré šaty, imprimé a poseté kvítky odshora až dolů, šikmé modré klobouky, také semhle a tamhle samý kvítek.

A když je matka spatřila, tu její srdce se zatetelilo rozkoší a pýchou, i otázala se: „Copak, holky, že jste se tak vymódily?“

„Usoudily jsme, máti,“ odpověděly mladé dámy, „že musíme jít baletit, kdyby na sůl nebylo.“

Dáma se skřipcem a stuhou, že nemá nic proti tomu. Ať se děvčata proskočí. Jest pokrokových názorů a není jako jiné matky, které hlídají dcery na každém kroku, aby nevzaly úhonu. Jest přívrženkyní moderních myšlenkových proudů, jež zachytily veškerý civilizovaný svět, a důvěřuje dcerám, že si nezadají, poněvadž dobře vědí, co se patří. Dnešní pokolení má mnohem lehčí život. Nemusí se prodírat trním a hložím předsudků jako předchozí pokolení. Paní Dynderová vzpomíná na svou matku, která byla odchována zpátečnickým věkem, a obklopena pověrami, všeho se děsila. Teprve my, moderní ženy, praví hrdě dáma se stuhou a skřipcem, zdvihly jsme hlavu a vrhly jsme paprsek světla do tmy zaostalosti.

Matka, ponořena do vzpomínek na svoje mládí, vyplněné přednáškami, schůzemi, rezolucemi, hlasováním, peticemi a manifestacemi, počíná mávat rukama; skřipec se třese a stuha vlaje. Dvojčata se obávala, že paní Dynderová spustí agitační přednášku, a vzkřikla polekaně: „Zadrž, matko! Raději nám uděl požehnání na tu dalekou cestu.“

Paní Dynderová se rozesmála, až se jí skla skřipce zakalila: „Jděte už, bláznivá vrtidla! Mám z vás hlavu jako věrtel.“

Rada Dyndera, celý zahalený v plédy, ručníky a utěrky, obložen obklady a peřinami, seděl na posteli. Jeho zvarhanělý obličej pod vysokým tvrdým kloboukem, který nesnímal, neboť se bál průvanu, se potměšile šklíbil.

„Matko,“ pravil nevinně, „co kdybychom se šli také proskočit. Už jsme si nezatančili, ani nepamatuju. Co tomu říkáš, moje zlatíčko? Pojď jen, ó pojď, hezky nám to bude slušet…“

A chorý muž založil ruce v bok, kolébal se valčíkové a zpíval:

„Tam v hostinské zahrádce stinné
očarován zůstal jsem stát,
melodie sladká se line
a jejím jsem kouzlem byl jat –“

Nebyl to, pravda, zpěv krásný. Hlas neduživého muže chrastil jako plechové nádobí v dřezu. Leč rada široce otvíral ústa, nadšen svým přednesem, vrtěl se v peřinách a obklad se mu svezl z čela.

„Ale Dyndero!“ vzkřikla dáma se stuhou a skřipcem zděšeně. „Co to dělá, blázne jeden? Jsem už z něho celá utrápená. Podívejme se na něho, on by chtěl ještě užívat…“

Vrhla se na něho, přitiskla ho celou vahou do peřin, upravila mu obklad a vrčela: „Pak se jeden diví, po kom se ty holky zvedly, když mají tátu (...)

(......)