Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1

„Tohle je můj syn,“ řekl pan Štorkán.

Sluha Hustoles vzal do svých neohebných prstů fotografii na tuhém kartoně a zkoumal obrázek, přimhuřuje jedno oko.

Na fotografii se jevil mladý muž s hustým, černým vlasem a tvrdým knírem pod nosem. Ukazoval se z profilu, drže jednu ruku za kabátem, a druhou, sevřenou v pěst, měl položenu na tlustou knihu. Zjev onoho pána dýchal chladnou solidností.

„Náramně ouhledný pán,“ pochválil Hustoles, „takový charakterní! Celej pan šéf!“

„Myslíte?“ tázal se pan Štorkán s potěšením. Zvrátil se nazad do koženého křesla a složil ruce na břiše. Na pěstěných rukou se zaleskly dlouhé nehty. V koutku úst se tyčil tlustý doutník, který vypouštěl oblaka kouře.

„To mám radost!“ jásal sluha. „Přijede mladý pán a my dostaneme posilu. Beztoho naše firma potřebovala pomocníka, který by dohlédl a poradil.“

„Také se těším,“ přisvědčil šéf firmy. „Obchodní starosti přece jenom člověka přemáhají. Z toho důvodu jsem ho poslal do ciziny za vzděláním a nelitoval jsem nákladů…“

Sluha rozhodil ruce.

„Co bychom litovali nákladů?“ řekl poučně. „Vzdělání je síla a vědomosti jsou moc. Přejeme si, aby závod vzkvétal, a nikoli aby hynul. Proto nelitujeme peněz na vzdělání mladého pána. Přijede z ciziny, hlavu bude mít plnou učenosti a tady se dorazí. Sám ho vezmu do parády. Poučím a poradím: Tohle dělej, tohohle se varuj. A v každé případnosti slyš hlasu staršího. Hustoles vždycky dobře poradí –“

Chtěl ještě mnohé říci cítě, že v něm výmluvnost rozpíná perutě. Avšak na psacím stole šéfově se bezohledně ozval telefon. Pan Štorkán položil doutník na popelník a sáhl po sluchátku.

„Kdo tam?“ zeptal se.

Uslyšev odpověď, sáhl si chvatně na kravatu a vycenil zažloutlé zuby.

„Jejej! Rukulí–“ zajásal.

Sluha Hustoles pohlédl zlostně na telefonní přístroj, mávl rukou a odcházel klátivým krokem z šéfovy kanceláře. Na odchodu slyšel přerývané výkřiky pana Štorkána: „Ovšem, ovšem… já to za… jak prosím…? Budu se těšit… pros… ale to je nedo… děkuju a jak vy…? Já… já… klaním se, rukulíbám… všecko v po… na shledanou… pá… ale kdepak…! Vy jste…! Rukulí… haló…! Rukulíbám!“

Později vykládal Hustoles své názory o mladém Štorkánovi posluhovačce paní Parýzkové. Bylo mlhavé zimní jitro, těžké vločky sněhové se lepily na zamžené okenní tabule.

Paní Parýzková zatopila v kamnech a pak se usadila do židle s rukama v klíně, pohlížejíc kamenným pohledem před sebe. Hustoles čistil se zanícením jelenicovou kůžičkou mosaznou kliku. Chvílemi poodstoupil a s nadšením zíral, jak se kov leskne.

„Jo,“ počal váhavou řeč člověka zvyklého pronášet názory, „ono se řekne, semhle tamhle, ale je to velká starost s dospívajícím synem.“

Parýzková neříkala nic. Hustoles pokračoval: „Syn mi, povídá starej, přijede… No jo – přijede. Ono se řekne. Mladej člověk přijede, a co bude dále?“

Parýzková vzdychla na souhlas.

„Dnešní mládež,“ rozpřádal Hustoles, „nemá, jak se říká, žádné solidnosti v sobě. Nejdříve je samé ejchuchu, a pak přijde ouvej! Vždyť my to dobře známe. Copak je to platný. Syn přijede – ale co z toho vyplývá? Starej nemá pojem, jakou starost si tím váže na krk. No, my mu půjdem na ruku. Na Hustolesa je spoleh, to je marný.“

„Každý víme svý,“ řekla Parýzková.

„Právě,“ přisvědčil Hustoles. „Však on se oblomí, o to žádnej strach.“

„Dělá se nám zimní čas,“ pravila paní Parýzková zádumčivě.

„Tomuhle říkáte zima, paní?“ odpověděl Hustoles opovržlivě. „Kdybyste ležela v roce sedmnáctým v zákopech poblíže města Baranoviči, tak byste mohla říct s dobrým svědomím: Já vím, co je to zima. Ale vy nevíte, co vojna obnáší, tak raději mlčte.“

„Náhodou,“ opáčila Parýzková, „vím, co je to vojna. Však jsem byla krz to dost potrestaná. Můj přišel z vojny, ruce v kapsách, na práci nebyl k mluvení, jenom kamarádšofty vedl a ty ho měly k pěknejm věcem. Když jsem ho jako napomínala, aby koukal makat, že to takhle k ničemu nevede, – on taky: ‚Ženská!‘ prej. ‚Ty víš, co vojna obnáší? Náhodou jsem starej válečník. Trpěl jsem za Rakousko, nebo ne?‘ – ‚Trpěl,‘ povídám. – ‚Tak vidíš, a mlč a dej mi svátek, od ženský si nenechám vykládat –‘“

Zadumala se a připojila: „Potom v něm chytla kořalka a to ho, chudáčka, sebralo. Jako dnes ho vidím, jak leží na smrtelný posteli, ty jeho ručičky zlatý, co nechtěly dělat, zkřížený na prsou… Ještě mi tak povídá: ‚Kristýnko, já bych měl chuť… hádej na co…‘ – ,Nač bys měl chuť?‘ já na to. Ale to už mi neřekl…“

Utřela si oči.

„Tak mi odešel a já se nedověděla, nač měl chuť. Na kraj světa bych bývala běžela, abych mu přinesla, co by rád…“

„Copak je to platný,“ řekl Hustoles filozoficky.

„Právě,“ přikývla Parýzková.