Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

22

Zase mnozí odjeli z okresního města, mezi nimi agent Raboch, důstojnický sluha, jehož zavolal jeho pán, nadporučík Růžička. Toho dne mluvil obchodník Štědrý k svému synu Jaroslavovi: „Všechny jsem vyprovodil, také tebe vyprovodím.“ Kázal manželce, aby mu připravila čistou košili a sváteční šat; placatou čepici vyměnil za tvrdý klobouk; počal se oblékat s vážnou, soustředěnou tváří, neboť pochůzku k nádraží považoval za významný rodinný obřad. Byl rozčilen jako vždycky, když někdo se chystal odcestovat. Bylo mu chladno a křečovitě zíval. Na zmatené tváři paní Štědré bylo čísti úžas; v kuchyni služebná nepokojně chrastila kastroly.

Sotvaže se obchodník začal oblékat, tu zvolna se snášel před jeho zraky hustý, vytrvalý déšť sazí. Choré srdce zabouřilo, jako by chtělo z hrudníku vyletět oknem ven; zjevila se ohnivá znamení, která se jala klikatě běhat po nábytku, po obrazech, po podlaze; hemžila se na stropě jako čilý hmyz. Nemoc se k němu připlížila a začala jím lomcovat; dech se mu zúžil. I usedl ke stolu, složil hlavu do dlaní a sténal jako malé dítě.

Manželka bezradně pobíhala po světnici a kvílela: „Tatínku, co je ti? Proč nebereš kapky, které ti lékař předepsal? Jsou to dobré kapky, vždycky se ti po nich uleví. A ty neposlechneš a teď to máš…“ A z ničeho nic připojila: „Všechno podražilo. A kdyby jenom podražilo: Už nic není. Ani za peníze, ani za dobré slovo nic nedostaneš…“

„Tatínku,“ říkal domlouvavě Viktor, „odpočiň si. Já sám Jardu vyprovodím…“

Obchodník ho zaháněl nevrlým posunkem a mumlal: „Mlč a nepovídej… Radši kdybys seděl doma a pořád nelandal… když víš, že tu jsem sám… pořád sám… všichni běháte bůhvíkde a na mne se to všecko tlačí… V srdci… tadyhle, jako by se to vařilo… já slyším, jak to bublá… Kam jste mně dali brejle? Všechno musím po vás hledat… není nikdo v krámě?“

„Nikdo. Nestarej se,“ odpověděla manželka a zavzlykala: „Perníčky jsem upekla. Chtěla jsem také udělat rohlíčky, ale máslo není. Jaroušku, nikomu neříkej, že jsem ti dala s sebou perníčky. Oni by ti je snědli…“

Obchodník zdvihl hlavu. „Vařilo se to a už se to nevaří,“ mluvil s mírným, radostným úsměvem, „najednou to přišlo a najednou odešlo… Kde je Jarda?“

„Tady,“ ozval se desátník.

„Aha. Víš, tak já s tebou nepůjdu. Ono je to k nádraží ukrutný lán světa. Ne že bych nedošel, to já bych došel jako nic. Ale tuhle se mně na noze udělal mozol a to je hloupá věc. Rozumíš?“

„Rozumím.“

„Tak je to v pořádku…“ Obchodník chvilku přemítal a pak důtklivě promluvil: „A piš. Kdykoli se to trefí, pošli pár řádků. Všechno, co je potřebí, napiš. A hlavně vem na sebe teplé věci… A nepleť se do toho, ono jde o zdraví. Jsou tam jíní, co by ses ty do toho pletl. Matko, nebreč, není všech dnů konec. A ty, Jaroslave, dojdi si nahoru a řekni těm pánům, ať tě udělají důstojníkem. Ono není o to, ale Raboch se mně posmíval. A co já mám slyšet špičky od takového blbce…?“

„Však já vím.“

„Nic nevíš. A moc mluvíš. Nemluv tolik, já to nemám rád… A co jsem (...)

(......)