Karel Poláček

ŽIDOVSKÉ ANEKDOTY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Úvod

Židovské anekdoty možno považovati za lidovou poezii. Tak jako neznáme autora ruských bylin nebo srbských zpěvů bohatýrských, arabských pohádek a středověkých legend, tak neznáme původce židovských anekdot. U některých anekdot bychom ovšem mohli zjistit autora; mnohé z nich vznikly ve vídeňských a budapešťských kabaretech. Je ovšem pochybno, jestli tyto anekdoty jsou původní. Pokoušíte-li se udat nějakou novou židovskou anekdotu osvědčenému znalci, nedožijete se zpravidla úspěchu. Znalec vyslechne vaše vypravování se zachmuřenou tváří, neodmění vás smíchem, jak by se slušelo, ale mávne opovržlivě rukou a řekne: „To je staré.“

Karel Čapek vyslovil teorii, že vůbec není nových anekdot. Podle jeho názoru se anekdoty objevily na zemi současně s lidstvem; tudíž jakési praanekdoty, jako jsou prabuňky podle stoupenců vývojové teorie. Anekdota tedy prošla vývojem jako primitivní živoucí organismus a přizpůsobovala se současnému životu.

Někteří literární estetikové vykládají, že ruský realistický román vyniká svou úžasnou psychologií zejména proto, že ruskému národu bylo po staletí žíti pod politickým útlakem. Ruský člověk nemohl se vyžíti extenzivně, to jest ve veřejných záležitostech. Proto ruský román rostl dovnitř a probral se k základům lidské duše.

Totéž by bylo možno říci k vysvětlení židovské anekdoty. Je to poetický výraz rasy, která prožila věky v opovržení, v ústrcích a ponížení. Židovskému lidu nebylo dopřáno, aby vybíjel svou energii v usilování po hodnostech, po světské moci a po činech válečnických. Ve dne se žid zabýval obchodem, lichvou, lékařstvím a jiným opovrženíhodným zaměstnáním. Večer pak stáhl záclony, odloučil se od světa a usedl ke stolu, aby přemítal a mudroval nad Svatým písmem a talmudem. Místo činu miloval slovo. Svoji náklonnost věnoval logice. Nalezl zalíbení nejen v logickém obsahu slova, ale dovedl také pochopiti druhou, skrytější stránku slova, která je zjevná dětem a básníkům, ale neznáma lidem hlučným a světským: seznal, že slovo má mocnou sílu asociativní a že dovede žít samostatně. Dialektika teologických spisů přešla židům do krve. Proto židovské anekdoty vynikají svou břitkou formou a logickým obsahem.

Židovské anekdoty mají melancholii lidí odvrácených od skutečnosti, ale horoucně toužících po skutečnosti. V jejich sebeironii jeví se dychtění po aktivitě, po činu a po plnoprávném životě. Uvažuji-li o této stránce židovské anekdoty, tehdy si vzpomenu na jednu scénu z filmu Zlaté opojení. V Aljašce byla objevena zlatá ložiska. Zástupy lidí z celého světa hrnou se do těch pochmurných arktických krajů, aby buď zbohatli, nebo nechali kosti na sněhových pláních. Mezi zástupy dobrodruhů vmísí se malý, komický mužíček s pajdavýma nohama a s buřinkou na hlavě. Řekne si: Když všichni mohou jít do Aljašky, proč bych já nemohl? Nejsem tak silný, tak odvážný a chytrý jako ti ostatní chlapi? Oho! My té Aljašce ukážeme, co dovedeme. A pak vidíme Chaplina v ošumělém cutawayi^[1] a s rákoskou uprostřed nesmírných sněžných plání. Malý židáček, nepatrný černý brouk v arktické poušti. Chaplin konfrontován s polární přírodou. Má jenom strach, aby lidé na něm nepoznali, že má strach. Přeje si, aby celý svět viděl, že vyzval aljašskou přírodu na souboj a že příroda kapitulovala před jeho mužnou odvahou.

Ostatně já mám dojem, že k vystižení a k charakteristice židovské anekdoty bylo by třeba obšírného pojednání, a k tomu zde není místa. Dovolte, abych místo toho posloužil vám židovskou anekdotou. Tak tomu vždycky bývá. Jeden pán chce něco vysvětlit jinému pánovi a místo toho řekne: „To máte zrovna tak, jako když jeli ti dva židi ve vlaku. Znáte to?“

Tak tedy: Na židovský svátek Dlouhý den troubí některý nábožný žid na roh, který se nazývá šofar.

Jeden pán záviděl druhému pánovi tu čest, že smí o Dlouhém dnu troubit na šofar. I umínil si, že mu to zkazí, a nasypal mu do šofaru hrách. Tak ten pán chtěl troubit, a nemohl. Měl z toho jenom ostudu.

Žaloval pro tuto příhodu svého nepřítele pro urážku na cti.

Soudce vyslechl příběh a pak se otázal: „Co je to ten šofar?“

Žalobce pokrčil rameny a pravil: „Šofar je šofar.“

„To není žádná odpověď,“ řekl soudce a obrátil se na žalovaného, aby mu vysvětlil, co je to šofar.

Obviněný pokrčil rameny a řekl: „Šofar je šofar.“

Soudce byl nucen obeslat si znalce, aby mu vysvětlil, co je to šofar.

Znalec se zamyslil a po delší úvaze řekl: „To máte tak, pane soudce. Šofar je, aby se tak řeklo… Šofar je šofar.“ Soudce se rozzlobil a pohrozil znalci pokutou, že si dělá posměch ze soudu. Tak tedy znalec se opět zamyslil a pak řekl neochotně: „Šofar… to je taková trumpeta.“

„Tak vidíte, že to umíte vysvětlit,“ liboval si soudce, „teď už vím, co je to šofar.“ A vynesl rozsudek.

Po vynesení rozsudku přistoupil k soudci obžalovaný, žalobce i znalec. A všichni řekli jednohlasně: „Abyste věděl, pane rado: šofar není žádná trumpeta. Šofar je šofar!“

A co mám říci o židovské anekdotě? Židovská anekdota je – židovská anekdota.

K. P.