Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO - fragment V. dílu
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

* * *

„Kapitalistická medicína!“ zakřikl lékař. „Kapitalistická medicína!“ Sípavě se zasmál a rozkašlal se. „Který mudrc si tohle vymyslil. To bude nějaká nová móda. Kapitalistická medicína! No, slyšeli jste to jakstěživi?“

„Tak jest…,“ zachroptěl žebrák. „Jsem už starý a nemocný. Ráčejí podarovat chudáka, budu moc děkovat. Otče náš, jenž jsi na nebesích, poníženě ručičku líbám, má poklona…“

Lékař hřímal: „Pravím vám, vy dřeva vrtaná, jediná je věda. Všechno ostatní je hloupost. Přírodní zákony platí pro všecky, chudé i bohaté. To bychom se pěkně poděkovali, kdyby terapii a hygienické zásady směl určovat nějaký důvěrník místní organizace. Kapitalistická medicína! Fuj, až se člověku dělá špatně!“

„Pámbíček nastokrát oplatí…,“ ševelil Chleboun, nastavuje zvadlý klobouk, „a dej stálé zdravíčko, milostpane. Jsem takový špatný. Už tři dny nevím, co je to teplá lžíce v žaludku…“

Vousatý doktor posupně zaskřípal.

„Opovážlivost! Násilí! Hlupáci se roztahují. Tak jsem si tu naši svobodu nepředstavoval. Zlatá monarchie! Možná že ji budeme jednou špendlíčkem hrabat. To není svoboda, to je svévole. Anarchie! Nihilismus! Vědě se opovažujete rouhat, chámové? Děkuji pěkně. Za těchto okolností pak studuj, pracuj, namáhej se… Nemravnost! Zpupnost! Však já… však já vás zkrotím…“

Prudce se otočil, zarudlý a dýchavičný, a řítil se dále, vykřikuje hněvivá slova.

Žebrák stál s kloboukem v ruce a prázdným zrakem pohlížel za poskakujícím lékařem, přemílaje čelistmi.

„Tak, tak…,“ mumlal, „poudám, oni si nýčko moc dovolují, mrzáci. A nepodarují. Mělo by se jim svléknout kaťata a napráskat na holou… Však oni by tento… oni by dali pozdravení…“

Bylo mu uskočiti z cesty, neboť hrbolatou ulicí supal baňatý automobil, lesklý a hřmotný. Ve voze seděl továrník Zoufalý, sám baňatý, oblý. Měl trikoloru na výložce kabátu a z oblosti jeho tváře zářilo národní hospodářství. Na klíně choval objemnou aktovku, která obsahovala spisy, data, ankety a expertizy. Žebrák se dotkl klobouku a pohnul šedozeleným knírem. Avšak automobil pádil dále, unášeje národní hospodářství a sny o poslaneckém mandátu.

„Taky nepodaruje, rejkotán!“ zamumlal Chleboun.

Propuštěný voják si oddychl, přehodil pytel přes rameno a bral se dále. Těžké břemeno obsahovalo kousky erárního prádla, vojenskou houni, všelijakou veteš. Pytel provázel každý krok řinčením. To řinčela válečná kořist, kterou poutník posbíral na svých bludných cestách. Mlýnek na kávu, jehož se byl zmocnil v opuštěném příbytku, truhlářský hoblík a kleště, jež odcizil řemeslníkovi. Nesl si ikonu ze selské chatrče, obraz svatého, jehož úzký, zahnědlý obličej byl ozdoben řízou z tepané mosazi. Zrcadlo v pozlaceném rámci, ukradené bělehradskému holiči, a několik krabiček s pestrým obrázkem na víku. Kořist ohýbala hřbet a přidávala trampot, činíc krok vratkým, těžkým. Nicméně propuštěný voják se nemohl odloučit od toho braku, jemuž přičítal velikou cenu a tajemnou důležitost.

– Mám mnoho věcí, dumal pyšně, a samé takové šikovné věci. Postaral jsem se. Však ono se to jednou hodí.

Nesl si také několik učebnic, které si přisvojil v opuštěné srbské škole, kde byli ubytováni vojáci. Poutaly ho ony knihy s naivními obrázky a tištěné kyrilikou.

– Budou koukat, těšil se poutník. Takové knihy ještě neviděli…

Rozhodl se, že knihy prodá nějakému znalci, který je dovede ocenit. A hned budou groše.

– A já si koupím límce, vysoké a tuhé límce s ostrými cípky. Takové, co se berou do večerní společnosti. Budu dělat furore^[1]. A kravatu, krásnou kravatu, která bije na poplach. Něco exkvizitního, říkám… Mám sice mnoho nákrčníků, ale potřebuji něco zvláště moderního. Mně sluší terakota, drobný, nevtíravý, delikátní vzorek. Jenomže nevím, co se dneska nosí. Třeba se informovat. A jehlice do kravaty by nebyla špatná. Nejlepší je perla. Dělá to dojem.

Propuštěný voják naklonil hlavu na stranu, jako by se zhlížel v zrcadle, a nejasný odlesk světáckého úsměvu se zatřepetal na bledé, rýhami poznamenané tváři. Odchlíplá podešev nabírala sníh, mráz hryzl obnažené palce. Světácký úsměv se zatetelil a odletěl. A poutník se znovu zapletl do vzpomínek.