Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO - fragment V. dílu
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

O čem přemýšlel propuštěný voják?

Zdálo se mu, že se ocitl ve vězení v jednom městě, jehož tvář a obrysy se mu v paměti rozplynuly… ano, Kraljevo se ono město jmenovalo.

– Kraljevo… Ale možná že také ne. Mnoho měst jsem navštívil. Panečku, já poznal hezký kousek světa. Pak ovšem člověku paměť neslouží. Mohl bych vypravovat…

Byla nás v kobce celá parta. Nebylo nám kale, avšak nikdo si to tak nebral. Hoši byli samá legrace. Já byl mezi nimi náramně oblíbený, protože jsem byl ten nejvzdělanější. Mohli se mne zeptat na to i ono, já dovedl dát přes všecko informaci.

Nejraději si vzpomínám na Rudlu Hlavatého, šikovatele. Byl to dlouhý mužský jako pavouk sekáč a vojáci mu říkali: Ten náš féla s tou bradou. On měl totiž bradu dopředu vysunutou, jako by v hubě žmoulal knedlík.

Byl to takový dobrák, a když takhle večer ležíval na pryčně s rukama pod hlavou, tu breptal: Hádali se punčocháři, která punčocha je nejdelší. Jestli ta tři, čtyři, pět, šest a půl, to je ta nejdelší punčocha. Co je to? Kdo tu hádanku uhodne, tomu koupím štamprli. Nikdo to nevěděl, ale Rudla to nikdy nevyložil.

Někdy se rozpovídá sám o sobě, to když byl fajrunt a my slavili černou hodinku. Rozložil se Rudla po celé pryčně a říkal: Já jsem v civilu zahradník. My zahradníci jsme ten nejinteligentnější lid, protože víme, co příroda obnáší. Jenom tu jednu chybu máme, že moc pijeme. To je tím, že se ustavičně hrabeme v hlíně. Země i zahradník musí pít, žíznivost je veliká, a tím pádem se obojí musí zalévat. Který votrok se to směje? Kdo bude tropit nezdobu, toho nechám v koutě klečet na hrachu, já si to můžu dovolit, neb i v zajetí jsem váš představený.

Čas byl ve vězení dlouhý, zejména noc bývala k nepřečkání. A ta atmosféra bývala nesnesitelná, zejména pro delikátního člověka. Jednou sepíšu své paměti a bude velké divení, co jsem zkoušel. Mám dobrý sloh, moje obchodní dopisy bývaly po každé stránce prvotřídní. Hoši z dlouhé chvíle hrávali karty o fazole a bývalo při tom mnoho křiku a rozčilení. Jednou se stalo, že dva maníci se pustili do sebe a škrtili se. Rudla je roztrhl a pravil: Ale, ale. Jste přece oba synové české země, a chtěli byste ze sebe duši vytřepat. To se mi nechce líbit. Hoši si to naučení vzali k srdci a dali se zase do karet. Povětšinou se hrával ferbl, ale také jiné hry, napříklady filky.

Já však kartám nehovím a nejraději bych byl maloval, kdybych jenom měl barvičky. Mám pozoruhodný výtvarný talent a hned vám podám příklad, že je to pravda. Když jsem servíroval u Reiniše v Olomouci, tak jsem se moc společensky stýkal s jedním profesorem kreslení. Na jeho výslovné přání jsem mu ukázal svoje malby a on se takto vyjádřil: To je práce prostředního diletanta. Když to řekne profesor reálky, tak to už něco znamená, není-liž pravda?

Tak jsem mnohdy dělával konkaře, zametal a uklízel chodby kriminálu. Kolikrát jsem si přitom myslil: Kdyby tě tak viděl císařský rada Stadler, jak se tu oháníš koštětem, co by asi řekl? Pro člověka (...)

(......)