Terry Pratchett
překlad: Jan Kantůrek

ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA - ČAROPRÁVNOST
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

A tak Esk s minimální námahou a jen zanedbatelnou lítostí opustila hory Beraní hlavy s jejich proměnlivým počasím a přidala se k Stvorům na jejich velké obchodní cestě dolů po Ankhu.

Ve skupině bylo asi třicet bárek a na každé jedna početná stvorská rodina. Každá bárka vezla jiný náklad a všechny se držely pohromadě, byl spojeny lany. Když dostali chuť na společenský život, prostě si přitáhli nejbližší bárku a přeskočili na její palubu.

Esk se zabydlela v kůžích. Bylo tam teplo, kůže vydávaly pach, který jí maličko připomínal bábinu chalupu, a co bylo nejdůležitější, dávaly jí velký díl soukromí.

Měla starosti.

Magie se jí bezpochyby začal vymykat zpod kontroly. Nepokoušela se žádnou magii provozovat. Ona se kolem ní prostě děla. A cítila taky, že kdyby tu lidé kolem ní zjistili, nebyli by z toho příliš nadšení.

Znamenalo to například, že když třeba myla nádobí, musela šplouchat a cákat, aby zakryla skutečnost, že se nádobí myje samo, když zašívala nebo štupovala, musela to dělat někde ve skrytém koutku paluby, aby si nikdo nevšiml, že okraje děr a prodřenin se zavírají jako... jako kouzlem. Třetí den ráno, když se vzbudila, zjistila, že několik ovčích kůží kolem síta, kde ukryla hůl, se během noci vyčistilo, vyčesalo a spředlo do úhledných přaden.

Úpěnlivě zaháněla z hlavy sebemenší myšlenku na oheň.

Jenže cesta měla na druhé straně i své klady. Každý mírný ohyb řeky přinesl novou scenérii. Na řece byly úseky lemované hlubokými pralesy, kudy bárky proplouvaly v řadě, středem řeky, muži hlídali po zuby ozbrojeni na palubách a všechny ženy se ukrývaly v podpalubí, s výjimkou Esk, která seděla nahoře a se zájmem naslouchala chrčení a vrčení, které je následovalo neproniknutelným porostem na břehu. Občas se před nimi objevily pásy obdělané země. Propluli kolem několika měst mnohem větších než Popelov. Zahlédli dokonce i nějaké hory, i když staré a ploché, ne mladé a ostré, jako byly ty jejich. Nestýskalo se jí po domově, to ne, ale občas si připadala sama jako loď, která pluje na konci nekonečného lana, ale přesto má tam někde v dálce kotvu.

V některých městech bárky zakotvily. Podle tradic kmene na břeh vystupovali jen muži a jen Amschat s procedurálním kloboukem Lháře na hlavě jednal s Nestvory. Esk obvykle chodila s ním. Pokusil se jí sice několikrát naznačit, že by měla dodržovat nepsané stvorské zákony a zůstat na lodi, ale náznak pro Esk znamenal totéž, co pro nosorožce moskytí bodnutí, protože se začala učit to, o čem už se většina z nás někdy v životě přesvědčila. Když důsledně nebudete dodržovat nějaká pravidla, minimálně v polovině případů je příslušní lidé upraví tak, že se na nás nebudou vztahovat.

Navíc se Amschatovi začalo zdát, že když je Esk s ním, dostane pokaždé výjimečně dobrou cenu. Něco na tom malém děvčátku, které na něj zíralo zpoza jeho nohou, muselo být, protože i proslulí tvrdí obchodníci ochotně přijímali jeho podmínky a ceny.

Začínalo mu to pomalu dělat starosti. Když mu zprostředkovatel v opevněném městě Zemphis nabídl pytlík ultramarínů výměnou za sto ovčích koží, ozval se někde ve výši jeho kapes hlas: „To nejsou ultramaríny.“

„Slyšel jste to děcko?“ zasmál se zprostředkovatel. Amschat s vážným výrazem vzal jeden z kamenů a pozvedl ho proti světlu.

„Slyšel,“ prohlásil. „Opravdu vypadají jako ultramaríny. Mají svou průzračnost, jiskru a lesk.“

Esk zavrtěla hlavou. „Jsou to obyčejné chameleíny,“ prohlásila. Řekla to naprosto bezmyšlenkovitě a okamžitě toho zalitovala, protože oba muži se k ní obrátili.

Amschat kámen opatrně obrátil na dlani. Přihodit k drahým kamenům několik přizpůsobivých chameleínů, které na sebe vzaly barvu lesk i čirost příslušných kamenů, se počítalo ke klasickým trikům, ale tyhle měly dokonalou vnitřní jiskru pravých ultramarínů. Ostře se zadíval na zprostředkovatele. Amschat byl v umění lži vycvičen skutečně dokonale. Teď, když si dal všechno dohromady, rozeznal několik drobných příznaků.

„Zdá se, že tady dochází k jakýmsi pochybnostem,“ prohlásil, „ale to snadno vyřešíme, když je odneseme k městskému znalci na Borové ulici. Každý přece ví, že se chameleíny rozpouštějí v koňském roztoku, co? Ne?“

Zprostředkovatel zaváhal. Všiml si, jak Amschad opatrně přenesl váhu z jedné nohy na druhou a napnul svaly, aby byl připraven srazit ho k zemi při sebemenším nepřátelském pohybu. A to zatracené děcko na něj mžouralo, jako by mu vidělo přímo do hlavy. Nervy mu povolily.

„Velmi lituji téhle nešťastné nehody,“ prohlásil. „Já ty kameny koupil v té nejlepší víře jako pravé ultramaríny, ale než bych připustil, aby mezi námi došlo k nějaké neshodě nebo nedorozumění, požádám vás, abyste je přijali jako - hm, dar a za kůže bych vám nabídl tady ten růžovín prvotřídní kvality?“

Z malého sametového sáčku vytáhl rudý kámen. Amschat se na něj skoro nepodíval, ale aniž ze zprostředkovatele spustil oči, podal kámen dolů Esk. Ta spokojeně přikývla.

Když zprostředkovatel zmizel, vzal Amschat Esk za ruku a napůl ji odvlekl ke znalcovu stánku, který nebyl o mnoho větší než výklenek ve zdi. Stařík vzal nejmenší z modrých kamenů, napůl ucha vyslechl Amschatovo uspěchané vysvětlování, nalil půl misky koňského roztoku a vhodil kámen dovnitř. Ten vyšuměl beze stopy.

„To je opravdu velice zajímavé,“ prohlásil znalec. Vzal pinzetou další kámen a velice podrobně ho studoval pod lupou.

„Není pochyby o tom, že jsou to skutečně chameleíny, ale jsou to skvělé exempláře svého druhu,“ zavrtěl nakonec hlavou. „Neřekl bych, že jsou tak docela bezcenné, a já jsem ochotný vám za ně nabídnout - ta holčička má něco s očima?“

Amschat šťouchl do Esk, která okamžitě přestala zkoušet Pohled.

„ - nabídl bych vám za ně, řekněme, dva stříbrné zaty?“

„Řekněme pět?“ usmál se na něj příjemně Amschat.

„A já bych si ráda nechala jeden ten kámen na památku,“ ozvala se Esk. Stařík rozhodil ruce.

„Ale vždyť to není nic jiného než taková zajímavá zvláštnůstka!“ zakvílel. „Ty může ocenit jenom nějaký sběratel!“

„Takový sběratel by je klidně mohl prodat některému nezkušenému kupci jako růžovíny nebo ultramaríny,“ prohlásil Amschat, „zvlášť kdyby byl jediným znalcem ve městě.“

Ta poznámka se sice znalci příliš nelíbila, ale nakonec se dohodli na třech zatech a jednom kameni na stříbrném řetízku pro Esk.

Když byli z doslechu, podal jí Amschat stříbrné mince a řekl: „Jsou tvoje. Zasloužíš si je. Ale“ - dřepl si na paty, takže se jeho oči ocitly v úrovni jejích - „musíš mi říci, jak jsi poznala, že jsou ty kameny falešné.“

Vypadal ustaraně, ale Esk cítila, že by se mu pravda příliš nezamlouvala. Lidé neměli magii příliš rádi. Nelíbilo by se mu, ani kdyby mu řekla, jak to opravdu viděla - chameleíny jsou chameleíny a ultramaríny ultramaríny, a i když si někdo myslí, že vypadají stejně, je to proto, že lidé nedovedou správně používat oči. Nic nemůže dokonale a beze stopy změnit svoji podobu.

Místo toho řekla: „Kousek od naší vesnice mají trpaslíci chameleínový důl, a když ty kameny vidíš odmalička skoro denně, rychle se naučíš i ty nejdokonalejší poznat podle zvláštního způsobu, jak lámou světlo.“

Amschat se jí chvilku díval do očí a pak pokrčil rameny.

„Tak jo,“ přikývl. „No, já si musím vyřídit ještě nějaké další obchodní záležitosti. Co kdyby ses porozhlídla kolem a koupila si něco hezkého na sebe, nebo tak? Varoval bych tě před nepoctivými kramáři, ale mám pocit, že ty asi žádné potíže mít nebudeš.“

Esk přikývla. Amschat vykročil napříč tržištěm. Na prvním rohu se zastavil, zamyšleně se na ni podíval a zmizel v davu.

Tak a je konec plavby, pomyslela si Esk. Není si jistý, ale teď mě začne pozorovat, a než si uvědomím, co se děje, bude hůl pryč a začnou maléry. Proč každému kouzla tak vadí?

V duchu si vzdychla jako starý filozof a pustila se do průzkumu toho, co jí město nabízí.

Jenže ještě pořád tady byla otázka hole. Esk ji zasunula hluboko mezi kůže, které se měly vykládat jako poslední. Když se pro hůl vrátí, začnou se jí Stvorové vyptávat co a jak a ona by jim těžko uměla odpovědět.

Našla si sympatickou uličku a šla tak dlouho, až našla hluboký domovní vchod, který jí poskytl požadovaný úkryt.

Když se tady nemohla vrátit, zbývalo jí jediné. Natáhla ruku a zavřela oči.

Věděla přesně, co chce - měla to přesně před očima. Hůl nesmí přiletět vzduchem, poškodit bárku, přitáhnout na sebe pozornost. Říkala si, že nechce nic jiného než maličko změnit svět - ze světa, ve kterém je hůl ukryta hluboko pod hromadou ovčích kůží, na svět, kde ona sama drží hůl v ruce. Droboučká změna. Nekonečně malá úprava Skutečnosti věcí.

Kdyby měla Esk alespoň základní znalosti magie, věděla by, že něco takového je nemožné.

Všichni mágové uměli přemisťovat věci, začínali protony a postupovali ke složitějším útvarům, ale nejdůležitější při přemisťování věcí z místa A do místa Z podle fyzikálních zákonů bylo to, že na své cestě musí v určitých okamžicích proletět všemi ostatními písmeny abecedy. Jediný způsob, jak dosáhnout toho, aby něco zmizelo v A jen tak, a stejným způsobem se objevilo v Z, by bylo momentálně stranově převrátit realitu. O tom, jaké by tohle přineslo problémy, vám raději ani nedoporučuju přemýšlet.

Jenže Esk o magii samozřejmě nevěděla vůbec nic a je známé, že jednou z životně důležitých součástí úspěchů a vynálezů je právě to, že se člověk pokouší o něco, o čem ani netuší, že je to nemožné. Osoba, která nebere na vědomí pravděpodobnost neúspěchu, se může stát cihlou v cestě bicyklu historie.

Jak se Esk pokoušela najít nějaký způsob, jak přenést hůl, rozšířily se vlny v magickém éteru a změnily Zeměplochu alespoň v tisíci maličkých detailů. Většina z nich si nikdo nevšiml. Pár zrnek písku na plážích možná měnila polohu nebo tu a tam nějaký list visel z větve v jiném úhlu. Jenže nakonec čelní vlna Pravděpodobnosti narazila na okraj Skutečnosti a odrazila se. Odražené a přicházející vlnky se srazily, a tak vznikly malé, ale velmi důležité víry v samotné tkanině bytí.

Esk o tom všem samozřejmě nevěděla, ale byla dokonale spokojená, když se jí hůl najednou v ruce zhmotnila z čistého vzduchu.

Byla na omak teplá.

Chvíli se na ni dívala. Cítila, že by s tou věcí měla něco dělat, hůl byla příliš dlouhá, nápadná a výjimečná. Přitahoval na sebe pozornost.

„Jestli tě mám vzít do Ankh-Morporku,“ prohlásila zamyšleně, „budeš muset cestovat v přestrojení.“

Kolem hole si pohrálo několik posledních magických vlnek a hůl zchladla a ztmavla.

Nakonec Esk vyřešila tenhle problém tak, že na hlavním tržišti našla stánek, kde prodávali košťata, koupila to největší, donesla si ho do svého domovního vchodu, vytáhla z něj násadu a zasunula konec hole hluboko mezi březové proutí. Nezdálo se sice správné zacházet s tím vznešeným předmětem tak neuctivým způsobem, a proto se Esk v duchu holi omluvila.

V každém případě to bylo mnohem lepší. Nikdo si dvakrát neprohlížel malou holčičku, která nesla koště.

Prohlížela si trh a cestou si koupila kořeněnou paštiku (stánkař jí bezstarostně a úmyslně vrátil málo, a teprve později zjistil, že jí omylem k drobným přimíchal dva stříbrňáky, v noci se mu ke stánku stáhly krysy z celého okolí a sežraly mu všechno zboží a k tomu všemu ještě do jeho babičky udeřil blesk).

Město bylo menší než Popelov a úplně jiné, protože leželo na křižovatce tří obchodních cest, a to nepočítáme řeku. Bylo postaveno kolem obrovského náměstí, které bylo něčím mezi permanentní dopravní zácpou a stanovým táborem. Velbloudi kopali muly, muly kopaly koně, koně kopali velbloudy a všechna ta zvířata kopali lidi. Byla to vzpoura barev, povstání zvuků, nasální koncert pachů a vůní a neustálý, pravidelný, tvrdohlavý bzukot stovek lidí, kteří tvrdě pracovali a vydělávali peníze.

Zmiňujeme se o tom především proto, že na většině ostatních míst kontinentu dávali lidé přednost vydělávání peněz bez práce, a protože hudební a nahrávací průmysl na Zeměploše ještě nikdo nevymyslel, byli tihle lidé přinuceni uchýlit se k mnohem starší a tradičnější formě - lupičství.

Je to zvláštní, ale právě tohle řemeslo občas vyžadovalo dosti značnou fyzickou námahu. Vyvalit kameny na vrcholky útesů nad stezkou, kde bylo třeba připravit past, kácet stromy na zablokování cesty, kopat a maskovat hluboké jámy plné zaostřených kůlů při tom všem si neustále dobrušovat a čistit věčně rezavé zbraně, to vyžadovalo mnohem větší výdej fyzických i psychických sil než většina běžných, sociálně přijatelnějších zaměstnání, ale stále ještě bylo dost lidí, kteří propadali kouzlu tohoto pohodlného vydělávání peněz. Nevadilo jim ani, že k tomu ještě musí spát v noci venku v nepohodlí, v zimě a dešti, jenom proto, aby nakonec dostali do rukou docela obyčejnou bednu zlata a drahého kamení.

V městě Zemphis se karavany tvořily, dělily, míchaly a přeskupovaly, protože bývalo zvykem, že několik obchodníků a cestujících spojilo své síly, aby si zajistili ochranu proti asociálním skupinám, které číhaly podél cest. Esk, která se jen tak pohybovala vším tím zmatkem, se to dozvěděla jednoduchou metodou. Vyhlédla si pokaždé ve svém okolí toho, kdo vypadal nejdůležitěji, a zatahala ho za okraj kabátu.

V tomto případě to byl člověk, který počítal balíky tabáku a bylo by se mu to podařilo, kdyby ho někdo nevyrušil tím, že ho zatahal za okraj kabátu.

„Cože?“

„Ptala jsem se, co se to tady děje?“

Ten člověk chtěl říci: „Zmiz odsud a běž otravovat někoho jiného.“ Chtěl jí dát pohlavek. Proto užasl, kdy zjistil, že se sklání a vysvětluje té malé holčičce s ušmudlaným obličejíkem a velkým koštětem v ruce velice vážně co a jak. (Teprve později si připomněl svůj podivný pocit, že ho koště nějakým nedefinovatelným způsobem celou tu dobu pozorně sleduje.)

Vysvětlil jí, jak to je s karavanami. Dívenka přikývla.

„Lidé se prostě spojují a cestují společně?“

„To je přesně ono.“

„A kam?“

„Kamkoliv. Do Sto Lat, Pseudopolisu... Ankh-Morporku, samozřejmě...“

„Ale tam přece teče řeka,“ namítla logicky Esk. „Plují tam bárky. Stvorové.“

„Aha, no ano,“ kývl obchodník. „Jenže ti si účtují dost vysoké ceny a neberou všechno a koneckonců, nikdo jim nevěří.“

„Ale oni jsou velice poctiví.“

„Hm, to jistě,“ řekl obchodník. „Ale už jsi slyšela to přísloví ,nikdy nevěř poctivému člověku?’“ Významně se usmál.

„Kdo to říká?“

„No, říká se to. Znáš to, lidé to říkají,“ odpověděl a v hlase mu zazněla náhlá nejistota.

„Aha,“ odpověděla Esk. Chvilku o tom přemýšlela. „Ti lidé musí být velmi hloupí,“ prohlásila nakonec. „Ale stejně vám mnohokrát děkuju.“

Díval se za ní, jak odchází, a pak se vrátil ke svému počítání. O chviličku později ucítil nové zatahání za kabát.

„Padesátsedmpadesátsedmpadesátsedmano?“ odpověděl, protože nechtěl znovu zapomenout, kam došel.

„Promiňte, že vás znovu obtěžuju,“ omlouvala se Esk, „ale tyhle balíky...“

„Co je s nimi, padesátsedmpadesátsedmpadesátsedm?“

„No já jsem se chtěla jenom zeptat, jestli v nich mají být takoví ti malí bílí červíci?“

„Padesátsed - cože?“ Obchodník spustil břidlicovou tabulku a upřel pohled na Esk. „Jací malí červíci?“

„No, oni se tam kroutí. Jsou bílí,“ dodávala Esk ochotně. „Jsou hlavně uprostřed balíků a mají tam spoustu chodbiček.“

„Myslíš tabákové hlísty?“ Zděšenýma očima se zadíval na hromadu balíků vyložených, když tak o tom teď přemýšlel, prodejcem podobným nočnímu skřetovi, který chce být pryč, dřív než člověk zjistí, v co se ráno promění zlato víl. „A řekli mi přece, že tenhle tabák byl dobře ošetřený a skladovaný a - a vůbec, jak jsi na to přišla?“

Dítě mezitím zmizelo v davu. Obchodník se vytřeštěně podíval na místo, kde předtím holčička stála. Podíval se tvrdě na prodejce, který se nervózně usmíval. Potom vytáhl z kapsy nůž, chvíli se na něj díval, ale nakonec došel k rozhodnutí a přikročil k nejbližšímu balíku.

Zatím Esk díky tomu, že měla oči a uši nastražené, našla karavanu, která měla namířeno do Ankh-Morporku. Vůdce karavany seděl u stolu vyrobeného ze dvou prken.

Byl velmi zaměstnán.

Jednal s mágem.

Zkušení cestovatelé věděli, že skupina, která se vydává na cestu přes divokou, pravděpodobně nepřátelskou krajinu, by měla mít na ochranu příslušné množství mečů, ale v každém případě s sebou musí mít mága pro případ, že by bylo zapotřebí magického umění, a kdyby nebylo, pak tedy alespoň na zapalování ohňů. Mág třetího stupně nepředpokládal, že bude za místo v karavaně platit, naopak čekal, že dostane zaplaceno on. Velmi delikátní jednání, se teď blížilo k závěru.

„Dobrá mistře Traktáte, ale co ten mladík?“ řekl vůdce karavany Adab Gander, který ve svém kabátci z trollí kůže, širokém ozdobném klobouku a kožené suknici vypadal velice malebně. „To, jak vidím, není mág.“

„Je v učení,“ prohlásil Traktát - vysoký hubený mág jehož šaty hlásaly světu, že je příslušníkem pradávného původního bratrstva Stříbrné hvězdy, jednoho z osmi zeměplošských magických řádů.

„Takže to není žádný mág,“ trval na svém Gander. „Znám pravidla a vím, že dokud nemáte hůl, nejste žádní mágové, a on žádnou hůl nemá.“

„Právě kvůli téhle malé drobnosti teď cestujeme na Neviditelnou univerzitu,“ prohlásil Traktát lehkým tónem. Mágové se loučili s penězi ještě hůř než tygr s vlastními zuby.

Gander se na mladíka tázavě podíval. Potkal v životě hezkou řádku mágů, považoval se za znalce lidí a musel přiznat, že ten mládenec skutečně vypadá jako slušný magický materiál. Jinak řečeno, byl hubený, klátil se, od studia magických knih v nezdravém prostředí byl celý bledý a měl vodnaté oči, které připomínaly nedovařené vejce. Gandera napadlo, že kdo nehraje, nevyhraje, a kdo chce vydělat v budoucnu, musí spekulovat už teď.

K tomu, aby se ten chlapec dostal až nahoru potřebuje jenom trochu nepohodlí a překážek. Mágové jsou mučedníci, trpí chorobami, jako je astma nebo ploché nohy, a z neznámého důvodu je právě takové věci pohánějí kupředu.

„Jak se jmenuješ, mládenče?“ zeptal se co nejpřátelštějším tónem.

„Sssssss-“ prohlásil dotazovaný. Ohryzek mu při tom poskakoval jako polapený balonek. Potom se obrátil na svého společníka s výrazem němé prosby.

„Simon,“ tlumočil Traktát.

„-imon,“ kýval Simon s díky.

„Umíš vrhat ohnivé koule nebo vířivé kletby, takové, které by se daly vyslat proti nepříteli?“

Simon se podíval úkosem na mistra Traktáta.

„Nnnnnnn-“ pokusil se.

„Můj mladý přítel se učí vyšší magii, než je obyčejné vrhání kleteb,“ prohlásil starší mág.

„-e,“ dokončil Simon.

Gander přikývl.

„Dobrá,“ souhlasil. „Možná že z tebe jednou opravdu bude mág, chlapče. Možná, že až dostaneš svou novou magickou hůl, znovu se setkáme a ty pojedeš s mou karavanou, co říkáš? Já do tebe prostě investuju!“

„Aaaaa-“

„Stačí kývnout,“ uklidňoval ho Gander, který nikdy nebyl zbytečně krutý.

Simon s díky přikývl. Traktát s Ganderem na sebe přátelsky kývli a mág odkráčel. Učedník se mu klátil v patách a prohýbal se pod tíhou zavazadel.

Gander se podíval na seznam před sebou a rázným pohybem vyškrtl položku „mág“.

Na tabulku před ním padl malý stín. Zvedl hlavu a oči se mu proti vlastní vůli na okamžik rozšířily úžasem.

„Ano?“ ovládl se.

„Ráda bych se dostala do Ankh-Morporku,“ řekla Esk, „prosím. Mám nějaké peníze.“

„Vrať se domů k mamince, dítě.“

„Ne, vážně. Vydala jsem se do světa hledat své štěstí.“

Gander si povzdechl. „A na co máš to koště?“ zeptal se.

Esk se na koště podívala, jako by ho viděla poprvé v životě.

„Každá věc má své místo,“ řekla nakonec.

„Jenom se vrať domů, děvče,“ prohlásil Gander. „Žádné uprchlíky s sebou do Ankh-Morporku neberu. Ve velkých městech se takovým malým holčičkám mohou stát moc divné věci.“

Esk se rozzářil obličejík. „Jaké moc divné věci?“

„Podívej už jsem řekl, abys šla domů, nebo ne? Zmiz!“

Zvedl křídu, začal probírat jednotlivé položky a snažil se přitom ignorovat ten upřený pohled, který jako by se mu zavrtával do hlav.

„Já umím být užitečná,“ řekla Esk tiše.

Gander odhodil křídu a nervózně se poškrabal na bradě.

„Kolik je ti let?“

„Devět.“

„Dobrá. Tak podívejte, slečno devítiletá, mám na starosti dvě stě zvířat a stovku lidí, kteří se chtějí dostat do Ankhu. Půlka z nich nenávidí tu druhou půlku, mně se ještě nepodařilo sehnat dost válečníků jako doprovod, slyšel jsem, že cesty jsou mizerné a bandité v horách čím dál tím drzejší, trollové že chtějí letos vyšší mostné než vloni, do zásob se dali potemníci, k tomu všemu mě pekelně bolí hlava a teď mi řekni, proč bych si měl ještě komplikovat život s tebou?“

„Aha,“ naklonila Esk hlavu na stanu. Rozhlédla se po přeplněném náměstí. „A řekl byste mi aspoň, která z těch cest vede do Ankhu?“

„Támhleta. S tou velkou bránou.“

„Děkuju vám,“ odpověděla vážně. „Doufám, že už nebudete mít žádné potíže a že vás přestane bolet hlava.“

„Díky,“ odpověděl Gander nejistě. Zabubnoval prsty na desku stolu a pozoroval Esk, která se vydala na cestu k Ankhu. Byla to dlouhá a klikatá cesta. Cesta plná banditů a skřepaslíků. Cesta, která se vystrašeně vinula horskými průsmyky a na kost vyschlá se plazila pouštěmi.

„Ďas aby ji spral,“ zasyčel potichu. „Hej! Ty tam!“