Karel Václav Rais

POVÍDKY O ČESKÝCH UMĚLCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

U hraběnky Vratislavové shromážděna byla veliká společnosť. Veškeré panstvo, meškající v Teplici, bylo pozváno.

Salón zářil světly, jež plnými paprsky odrážela se o všecku tu lesklou nádheru stěn. Čilý hovor proudil sálem. Hovořeno francouzsky a německy, českého slovíčka nebylo tu slyšeti ani jediného.

Všickni čekali nedočkavě. Její Milosť převzácnou zábavu chtěla poskytnouti hostem svým. Byl tenkráte v Teplici muž, o němž zvučely světem zprávy podivné, neuvěřitelné. Ital Paganini, Janovan rodem, podivem plnil nejslavnější hlavy hudebnické. Podivný mužík! Kdo jej spatřil, usmál se! Kdo o něm slyšel, vrtěl hlavou! Čaruje prý na houslích!

A jaké tajemné byly o něm zvěsti. Dlouhá léta byl prý ve vězení, proto je tak bídný, tak hubený, zimomřivý. Dali mu prý do vězení pro zábavu housle a na těch hrával celé Boží dny, dlouho do noci. Struny praskaly — ale muž vězeň hrával dále — na třech, na dvou, na jedné…

Proto prý je na každé struně zvlášť i na všech dohromady čarodějníkem!

Tedy jako náš český Dalibor! —

Byl prý z rodiny prachudobné, ale pilnosť jeho byla obrovská…

Panstvo bylo nedočkavo, toužený nepřicházel.

„Vždyť prý ráno vyjel? Kdo ví, zda se vrátil, snad schválně zajel, umělci dělávají rádi drahoty!“ pravil kdosi ve společnosti.

„A nerad prý jezdí! To ten Čech jej vyvábil a my jistě marně čekáme!“

„Ale Čech je zde — vizte, tamto již v zadu usedl!“

Všickni okolní obrátili se do zadu a zírali na muže statného, silného a velikého, který velikýma tmavýma očima rozhlížel se sálem.

„Je tu již týden, ale neslyšela jsem, že by byl zahrál!“ pravila dáma ve společnosti přední.

„Kdo — Nicola Paganini nebo Slavík?“

„Paganini — kdož o Slavíka by se staral!“

„O učitelova syna z Hořovic!“

„Je prý vzácným umělcem!“ starý jakýsi pán promluvil.

Dáma divně se usmála.

„Paganini teď již nehraje mimo koncerty. Říká prý, že dosti se nahrál pro sebe, teď že hraje jen pro jiné. Kromě koncertů na housle nesáhne, jsou prý mu protivny!“ opět kdosi ze společnosti vykládal.

„A hraje z paměti!“

„Not pro housle s sebou nevozí — aby mu jich nikdo neopsal!“

„Se žádným nemluví!“

„Nic ho netěší!“

V tom u dveří povstal šum, a mezi panstvem prodíral se mužík hrbatý, nepatrný, nesa v levé ruce odřenou skřínku na housle.

„Nicola Paganini!“ zašumělo sálem.

Paganini doběhnuv do čela sálu vystoupil na místo vyvýšené a rychle nad stolcem, drahým kobercem přikrytým, rozevíral starou truhličku.

Vyndal tmavé housle, ne příliš úhledné.

Potom přistoupil ku předu a neukloniv se ani poněkud, spustil.

V sále bylo okamžitě ticho jako v údolí za černé noci.

Struny zazvučely. Ne — to nebyly struny, to byly staré varhany ve vysokých, tajemných klenbách chrámových. Vážně, z hluboka plynuly tony z malého, neúhledného nástroje. Mužík oděný ve fráček ošumělý a ve spodky, jež měly nohavice sahající až na paty, jakoby byl bez ducha; jen ty dlouhé ruce se hýbaly. Malá, černá očka měl zavřena.

Z vážných hlubokých akordů (...)

(......)