Karel Václav Rais

JOSEF BRAUN – nekrolog
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V pátek dne 28. m. srpna 1891 rozletěl se novinami telegram, zaslaný z Kutné Hory: „Josef Braun dnes o půlnoci zemřel.“ Ačkoliv již po nějakou dobu bylo nám známo, že mladý, nadějný ten život chvěje se nade hrobem, zpráva, že to dobré srdce dobuchalo a bujná, snivá hlava že spočívá na chudičkém loži, rozechvěla nás do hlubin. Staří rodiče a sestra zničeni stojí nad čerstvým hrobem, do něhož uložili všecku svoji pomoc a naději, čtenáři Braunových povídek chápajíce ztrátu velikého talentu aspoň bolnými vzpomínkami doprovázejí ho ke hrobu, a my — jeho přátelé? —

Vidím jej, toho mladistvého, nevelikého, štíhlého muže planoucího oka a stále se usmívajících rtů — jako bych se byl včera s ním rozešel. Slyším jej, jak živě, vesele vypravuje — jakoby teď byl domluvil. Scházeli jsme se v Umělecké Besedě a později časem do Máje zavítával. Nemýlím-li se, byl mezi námi naposled v den úmrtí Fr. Chalupy; zarmoucen smrti přítelovou, ale jinak úplně zdráv a svěží, živě vypravoval nám přátelské vzpomínky na Chalupu, jehož patrně měl velmi rád. To bylo po novém roce 1890, a za prvního jara Braun, vždycky jarý a zdravý, takže o prázdninách vykonával vojenskou povinnosť, počal chrliti krev…

Každého, kdo dobrou a upřímnou povahu Braunovu poněkud jen poznal, zpráva ta velmi rozlítostnila. Obdržev podporu od Svatoboru, odejel do Rožnova. Vrátiv se po prázdninách, chtěl opět plniti učitelské povinnosti svoje, ale za kratičko bylo mu těžké práce zanechati. Obdržev novou dovolenou žil v působišti svém učitelském na Smíchově ošetřován matkou a sestrou, které měly jenom jeho a chvěly se tedy pomyšlením, že by oň měly přijíti. Ale zlověstné rudé kapky nepřestávaly třísniti mladistvé rty, a líce víc a více zapadala i pobledala. Byl to smutný pohled, když nemocný Braun hostům svým ukazovával ten zkrvavený šátek! Všechen zoufalý strach, že snad všecky naděje budou zničeny, lítosť i zase bolestná odevzdanosť vyhlédaly z velikých očí horečně planoucích…

Poněvadž Braun byl pouze zatímným podučitelem a ze služného svého pečoval i o své drahé, i nemoha psáti jako jindy: potřeboval pomoci všestranné, aby chorému tělu všemožně mohl pomáhati.

Chystaje se na cestu na jih do Gorice ochotně obdržel opět podporu od Svatoboru, Máj učinil také, co jen možno bylo, a smíchovští kollegové Braunovi tajně počali konati sbírky mezi učitelstvem. Mohu říci, že zmiňuji se o těchto záležitostech nerad, ale podávám je jen proto, by byly vysvětlením k následujícímu úryvku z Braunova dopisu, psaného dne 26. ledna roka letošního, z dopisu, jenž krásnou je charakteristikou nešťastného pisatele.

Zmíniv se v úvodě, že slyší něco o „pomocné akci“, píše: „Víte, že podobná současť právě z našich (učitelských) kruhů člověka musí jen potěšiti, nicméně spěchám Vám srdečně poděkovat a zároveň požádat Vás, abyste jakoukoli činnosť v tomto směru podniknutou zastavil. Kdybych byl jen zdaleka tušil, co moji zdejší kollegové chystají, byl bych na každý způsob — při všem uznání jejich šlechetného (...)

(......)