X
Mé vojsko bylo znavené, jako by bylo neslo těžký náklad. Důstojníci za mnou přicházeli:
"Kdy se vrátíme domů? Ženy v dobytých oázách se nevyrovnají ženám u nás doma." Jeden z nich mi řekl:
"Pane, sním o té, která je stvořena z mého času, z mých šarvátek. Chtěl bych se vrátit a v klidu obdělávat zemi. Je jedna pravda, pane, do jejíž hloubky nemohu dál proniknout. Dopřej ml růst v tichu mé vesnice. Cítím, že potřebuji rozjímat nad svým životem.
A já pochopil, že potřebují ticho. Neboť jen v tichu se může lidská pravda ujmout a zapustit kořeny. Neboť s významem času je to stejné jako při kojení dítěte. I sama mateřská láska se skládá zprvu z kojení. Vidí snad někdo v tom okamžiku dítě růst? Nevidí. Jen ti, kdo přijdou odjinud, řeknou: "To ale vyrostlo!" Kdežto matka a otec jeho růst nepostřehli. Dítě se uskutečnilo v čase. A v každém okamžiku bylo tím, čím mělo být.
A moji muži teď potřebovali čas, i kdyby jenom proto, aby porozuměli stromu. Aby den co den usedali na schodech zápraží tváří v tvář vždy témuž stromu a jeho stále stejným větvím. A strom se náhle začne odhalovat. Vždyť onen básník tehdy u večerního ohne v poušti vyprávěl prostě o svém stromu. A moji muži ho poslouchali, třebaže leckteří z nich jakživi nespatřili nic jiného než trávu pro velbloudy a trpasličí palmy a křoví. "Ty nevíš," říkal jim, "co je to strom. Viděl jsem jeden strom, jak vyrostl náhodou uvnitř opuštěného domu, ve skrýši bez oken, a vydal se na cestu za světlem. Tak jako člověk potřebuje být zalit vzduchem a kapr vodou, strom potřebuje být zalit světlem. Kořeny je uchycen v zemi a korunou ve hvězdách, a tak je prostředníkem směny mezi lidmi a hvězdami. Ten strom se narodil slepý a rozvinul uprostřed tmy své mocné svalstvo a tápal a vrávoral ode zdi ke zdi a celé to drama otiskl do svého pokrouceného těla. Pak náhle prorazil vikýř, který byl obrácen k slunci, a vyrazil zpříma jako dřík sloupu, a já s odstupem historika sledoval jeho vítězný pohyb.
V nádherném kontrastu k uzlinám, které si nastřádal na těle. když se rozpínal v rakvi, klidně se nyní košatil a přímo napájen nebem, bohatě živen bohy, rozkládal své listí doširoka jako stůl prostřený slunci.
A denně jsem ho na úsvitu vídal, jak se od vršku koruny až k patě celý probouzí. Byl totiž plný ptáků. A vždycky za úsvitu začal ožívat a zpívat, a když pak vyšlo slunce, pustil své bohatství k nebi jako starý dobrácký pastýř, a až do večera zůstával prázdný, můj stromdům, můj stromzámek ..." Vyprávěl a my jsme věděli, že na strom je nutno se dívat dlouho, aby se takto v člověku zrodil, A tomu muži, jenž nesl v srdci tu masu listí a ptáků, každý záviděl. "Kdy už," ptali se mě, "kdy už skončí válka? I my bychom rádi nějaké věci porozuměli. A je čas, abychom se uskutečnili ..."
A když někdo z nich polapil ještě mladou pouštní lišku, kterou mohl sám krmit, nebo gazelu --- pokud se někdy náhodou stalo, že nezemřela --- dával jí žrát a pouštní liška mu byla pro své šelmovství a hedvábnou houstnoucí srst a hlavně proto, že chtěla jíst a tím si naléhavě žádala válečníkovy péče, den ze dne milejší. A válečník žil v marné iluzi, že do toho malého zvířátka vkládá cosi ze sebe, jako by bylo jeho láskou živeno, utvářeno a z ní složeno. Liška pak jednoho dne utekla do pouště za voláním lásky, a srdce muže zůstalo rázem prázdné. A jednou zemřel jeden z mužů, neboť se během přepadení příliš chabě bránil. Když jsme se dozvěděli o jeho smrti, přišla mi znovu na mysl tajemná věta, kterou jednou řekl. když mu utekla liška a kamarádi mu radili, aby polapil jinou, protože uhodli, že je smutný. "To chce mnoho trpělivosti," řekl. "Ne k tomu, aby ji člověk chytil, ale aby ji miloval." Ale teď už je unavily i lišky a gazely. Pochopili, že je taková směna marná, neboť v lišce, jež utekla za láskou, nemohou poušti nic dát.
"Mám syny," řekl mi jiný, "a rostou a já je ničemu nenaučím. Nic do nich neuložím. A kam půjdu, až jednou zemřu?"
V tichu své lásky jsem pozoroval svou armádu, jak se začíná vytrácet do písku a propadat se do něho jako vodní proud zrozený z bouře, který nezachránila spodní jílová půda, takže neplodný zemře, aniž se proměnil podél svých břehů ve stromy, v trávu, v potravu pro člověka. Mé vojsko zprvu toužilo proměnit se pro dobro říše v oázu, aby můj palác zkrásněl o daleká sídla, aby se o něm mohlo jednou říkat: "Jaký půvab mu dodávají ty palmy na jihu, ty nové palmové háje. ty vesnice, kde lidé vyřezávají slonovou kost ..."
Ale nic z toho jsme ve svých bojích nedobyli a každý myslel na návrat. A obraz říše se v lidech rozpadal jako tvář, kterou už člověk neumí vidět a která se ztrácí v rozličnosti světa.
"Co na tom záleží," říkali, "jestliže zbohatneme o tuhle neznámou oázu? Co tím můžeme získat? Co nám může dát, až se pak vrátíme domů a zavřeme se na své vsi? Může být k něčemu jedině člověku, který v ní bude žít, nebo který bude sklízet datle z jejích palem či prát své prádlo v živé vodě jejích řek ..."
i PDF 
.