Nové Literární doupě!
Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší stejně hodnotný obsah jako tyto stránky, ale v lepší podobě a s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
i PDF 
.
POZOR!!! Při této příležitosti dáváme mimořádně k dispozici pro prvních 100 zájemců slevový kupón na -50% na e-knihy na novém LD (při objednávce alespoň za 100 Kč před slevou). Kód kupónu je: nld2023
CII
Byly to zase tvé obvyklé iluze, když jsi mi přišel vykládat o tom, jak lidé mohou žít docela skromně, beze všech požadavků, a prostě světit jen svátky, pěstovat rodinné ctnosti a zbožně vychovávat syny. "Jistěže," odvětil jsem ti. "Ale řekni mi, jaké že jsou ty jejich ctnosti? A jaké jejich svátky? A jací jejich bozi? A vidíš, už jsou jedineční. Podobně jako strom, který též vysává z písku látky určitým způsobem, a ne jiným. Kde bys je jinak nasel?
Nepřejí si nic jiného, říkáš, než klidně žít ... Ovšem. A přesto už jsou válkou, právě ve jménu vlastního trvání, protože chtějí trvat navzdory všemu, co může být a v co by se mohli rozplynout. I strom je ve svém semeni válkou
"Ale když jednou získali duši, ta duše může trvat. A když jednou nastolili určitou mravnost ..." "jistěže! Když se dějiny určitého lidu jednou odehrály, mohou trvat. Poznal jsi nevěstu, která zemřela mladá. Usměvavá. A krásná, usměvavá zůstane navěky, už nikdy nezestárne ... Ale tvůj lid buď dobude svět a pohltí tak vlastní nepřátele, nebo se bude brodit v zárodcích vlastní zkázy. Je smrtelný, neboť je živý.
Ty si však přeješ, aby obraz trval, tak jako trvá vzpomínka na tvou milou." Znovu však namítáš:
"Když se však určitý tvar. jenž lidu vládne, změní nyní v tradici, náboženství a soustavu zvyků, stane se ten lid trvalým, protože bude svůj kód přenášet skrze pokolení. Tím světlem budou zářit oči jeho synů a nenajdeš v tom lidu nic jiného krom štěstí ..."
"Jistěže," řekl jsem. "Když nashromáždíš zásoby, můžeš ze svého medu nějaký čas žít. Když někdo vystoupil na horu, může nějaký čas žít z krajiny, jež pro něj znamená dobytou horu. Vzpomíná, jak šplhal po kamení. Vzpomínka však záhy zemře. A krajina pak také ztratí obsah, je pravda, že slavením svátků prožíváš znovu vznik svého města nebo své víry, neboť ti připomínají určitá období a úsilí a oběti, jejich moc však postupně odumře, dostanou pro tebe příchuť čehosi přežilého a zbytečného. Domníváš se, že nutně musíš být takový. Tvůj lid zleniví a přestane žít. Jestliže uvěříš v krajinu, zůstaneš na jednom místě a brzy se začneš nudit a přestaneš žít. Podstatou tvého náboženství byl akt jeho dosahování. Domníval ses, že bylo darem. Ale daru se brzy nabažíš a odložíš ho na půdu, neboť vyprchá moc, jež byla radostí z daru a ne z předmětu k užívání." "Není tedy naděje, že bych si kdy odpočinul?" "Leda až tam, kde zásoby konečně k něčemu jsou. Jen v míru smrti, když sváží do stodoly Bůh."
