CVII
Odsuzuji tvou marnivost, ale ne hrdost, neboť tančíš-li lépe než jiná, proč by ses měla před tím, kdo tančí špatně, pokořovat a samu sebe snižovat? Je jeden druh hrdosti, a sice láska k dobře tančenému tanci. Láska k tanci však není láskou k tobě, která tančíš. Tvůj smysl je v díle, dílo však nemá proč se tebou honosit. A ty se nikdy nedovršíš, leda ve smrti. Pouze marnivá žena má zalíbení v sobe, zastaví se, aby se v sobě zhlížela, a ztrácí se v obdivu k sobě samé. Nemá co od tebe přijmout, leda potlesk. My však, věční kočovníci na cestě k Bohu, hledíme na takové choutky s pohrdáním, neboť nás nemůže uspokojit nic, co pochází z nás.
Marnivá žena ustrnula sama v sobě, v domnění, že člověk nabývá tváře ještě před tím, než zemře. A už není schopna nic přijmout ani dát, přesně tak jako mrtví. Pokora srdce nežádá, aby ses pokořovat, nýbrž aby ses otevřel. Právě ona je klíčem ke směně. Teprve potom můžeš dávat a přijímat A tato dvě slova pro jednu jedinou cestu neumím od sebe odlišit. Pokora není podřízenost vůči lidem, ale vůči Bohu. Tak jako není kámen podřízen kamenům, ale chrámu. Když sloužíš, sloužíš tvorbě. Matka je pokorná tváří v tvář dítěti a zahradník tváří v tvář růži. Já, král, se pokorně a bez rozpaků nechám poučit od oráče. Neboť toho ví o orání mnohem víc než král. A za to poučení mu budu vděčen, a když mu poděkuji, nijak mi nebude připadat, že bych tím klesl. Je totiž přirozené, když znalost orání směřuje od oráče ke králi. Nebudu však žádat, aby mne obdivoval, neboť marnivostí pohrdám. Pohled srdce pak směřuje od krále k oráči.
Potkal jsi během života ženu, jež v sobě viděla modlu. Co jí mohla dát láska? Všechno se pro ni měnilo v poctu, dokonce i tvá radost, když ses s ní sešel. Víc by však byla vychutnala tvé zoufalství, neboť čím víc tě pocta stojí, tím větší má cenu.
Taková žena jen hltá a nic ji nenasytí. Zmocní se tě, aby tě na svou počest strávila ohněm. Je jako kremační pec. Ze samé lačnosti hromadí marné kořisti a čeká, že jí to bohatství přinese radost. Ale nashromáždí jen popel. Ne jako kořisti, nýbrž jako cesty od jednoho k druhému, tak bylo jedině správné užít tvých darů,
Ona v nich však vidí zástavy, a proto se bude chránit, aby ti oplatila stejným. Aby ti poskytla naplnění, k tomu jí chybí vroucnost, a bude ti tedy z falešné zdrženlivosti tvrdit, že obcování si nežádá vnějších projevů. To ale není vyšší stupeň lásky, nýbrž jen neschopnost milovat. Bude-li sochař pohrdat hlínou, uhněte leda vítr. Budeš-li pod záminkou, že ti jde o podstatné, pohrdat vnějšími projevy lásky, bude tvá láska jen prázdným slovem. Chci, abys toužil, abys znal, co je to dar, a vydával svědectví. Mohl bys milovat panství, kdybys pokládal mlýn, stádo a dům za nadbytečné jednotlivosti a postupně je vyloučil? Jak stvořit lásku, která je tváří čtenou v osnově, když není osnovy, kam bys ji mohl vepsat? Není totiž katedrály bez obřadu kamenů. A není lásky bez obřadu, který k lásce směřuje. Podstaty stromu mohu dosáhnout až poté, kdy strom uhnětl zemi podle obřadu kořenů, kmene a větví. Teprve potom je tady a tvoří jednotu. Ten určitý strom a ne jiný. Ta žena však pohrdá směnami, z nichž by se zrodila. Hledá v lásce jen předmět, jehož se lze zmocnit. A taková láska je bez významu.
Považuje lásku za dar, který v sobě může uzavřít. Když ji miluješ, znamená to, že jsi její. Uzamkne té do sebe a myslí si, že je tím bohatší. Láska však není poklad, který by se dal ukořistit, nýbrž závazek z jedné i druhé strany. Nýbrž plod přijatého obřadu. Nýbrž tvář cest, po kterých probíhá směna.
Ta žena se nikdy nezrodí. Zrodit se totiž můžeš pouze z přediva vztahů. Vyprahlá duší i srdcem, zůstane hluchým semenem, jehož síla nebude využita. A v marném kořistění smutná zestárne.
Nemůžeš si totiž nic přivlastňovat. Nejsi truhlice. Jsi uzel vlastní rozličnosti. Tak jako chrám, který je smyslem kamenů.
Odvrať se od ní. Nemáš naději, že bys jí přidal krásy nebo ji něčím obohatil. Tvůj diamant se jí stal žezlem, korunou a znakem nadvlády. K obdivu musí být pokorné srdce, i když jde o pouhý šperk. Ta žena nic neobdivovala: záviděla. Obdiv je předstupněm lásky, závist však předstupněm pohrdání. Konečné získala diamant a v jeho jménu bude pohrdat všemi ostatními diamanty na světě. Tím jsi ji vlastně odřízl od světa dřív, než byl čas. A odtrhl jsi ji i od sebe samého, neboť ten diamant jí není cestou od tebe k ní či od ní k tobě, ale otrockou daní. A proto každá další pocta její tvrdost a osamělost ještě zvýší.
Řekni jí:
"Ano, spěchal jsem za tebou pln radosti. Posílal jsem ti poselství. Vším jsem tě zahrnul. Půvab lásky byl pro mne právě v tom, že jsem ti dopřál svobodně nade mnou rozbodnout. Přisoudil jsem ti práva, abych se cítil svázán. Vždyť potřebuji kořeny i větve. Nabídl jsem se, že budu při tobě. Jako bych pěstoval růžový keř. Tomu se také podřídím. A závazky, na které přistoupím, nijak mou důstojnost neurážejí. Stejně tak jsem vázán povinnostmi i v lásce.
Nijak jsem se nezalekl přijmout závazek a stát se prosebníkem. Přišel jsem svobodné, protože nikdo na světě nemá nade mnou moc. Ale ty ses v mém volání zmýlila, neboť jsi v něm viděla závislost. Já jsem však závislý nebyl, jen velkorysý.
Tys počítala, kolík kroků jsem k tobě ušel, neboť jsi nebyla živa z lásky, ale z pocty, kterou ti má láska vzdávala. Špatně jsi pochopila smysl mého prosebnictví. Nechci tě proto znát a se svou poctou se obrátím jen k ženě pokorné, kterou má láska prozáří. Chci pomáhat v růstu pouze takové ženě, která vyroste skrze mou lásku. O nemocného člověka bych také pečoval proto, abych ho uzdravil, a ne, abych mu zalichotil. Potřebuji cestu, a ne zeď. Tobě však nešlo o lásku, ale o kult Zahradilas mi cestu. Vztyčila ses mi v cestě jako modla. Nevím, jak s takovým setkáním naložit. Měl jsem namířeno jinam. Nejsem modla, aby mi sloužili, ani otrok, abych sloužil sám. Zavrhnu každého, kdo by mne chtěl získat jako majetek. Nejsem věc daná do zástavy a nikdo na mne nemá právo. Tak jako nemám na nikoho právo já: od ženy. která mne miluje, neustále přijímám.
Od koho sis mne koupila, že se dovoláváš svého vlastnictví? Nejsem tvůj osel. Zůstat ti věrný, tím jsem povinován leda Bohu. ne však tobě."
Stejně tak říše, které je voják povinován životem. Nežádá to od něho říše, ale Bůh. On přikazuje, aby měl člověk smysl. A smyslem onoho člověka je být vojákem říše. Stejně tak hlídky, které jsou mi povinovány úctou. Žádám ji, ale nic si z ní nenechávám pro sebe. Hlídky mají své povinnosti skrze mne. Jsem pro vojáky na hlídce uzlem jejich povinností. Stejně tak láska.
Ale když potkám ženu, která se červená a koktá a teprve dary ji naučí, aby se usmívala, neboť jsou pro ni mořským vánkem, a ne kořistí, potom se stanu cestou, která tu ženu osvobodí.
Ani já, ani ona nebudeme tou láskou pokořeni. Stanu se prostorem okolo ní a časem v jejím nitru. Řeknu ji: "Nespěchej, abys mne poznala, neboť nic ve mně není k uchopení, jsem prostor a čas k uskutečnění." Jestliže mne bude potřebovat, tak jako potřebuje zrno zemi, aby se stalo stromem, nebudu ji dusit vlastní domýšlivostí.
Ani ji nebudu uctívat pro ni samu. Sevřu ji pevně do spárů lásky. Má láska jí bude orlem s mocnými křídly. A ona neodhalí mne, ale skrze mne odhalí údolí, hory, hvězdy a bohy.
Naprosto neběží o mne. Já jsem jen ten, kdo přenáší. Naprosto neběží o tebe: ty jsi jen stezka k lukám v ranním rozbřesku. Naprosto neběží o nás: všichni společně jsme cestou Boha, který na okamžik sáhl po našem pokolení a použil ho.
i PDF 
.