CX
Mluvil jsem o pekaři, jenž hněte chlebové těsto, a dokud se mu těsto poddává, znamená to, že nic nepřichází. Těsto však pojednou začne takzvaně vázat. A ruce v té beztvaré mase odhalí silokřivky a napětí a odpor. V chlebovém těstu se začne rozvinovat svalstvo kořenů. Chléb se zmocňuje těsta jako strom země.
Přežvykuješ své problémy a nic se neukazuje. Střídáš jedno řešení za druhým, neboť tě žádné neuspokojuje. Protože nejednáš, jsi nešťastný, neboť jen chůze probouzí nadšení. A zmocní se tě nechuť nad tím, že jsi tak rozptýlen a rozdělen. Obrátíš se proto ke mně, abych tvým rozporům učinil konec. A já to zajisté mohu udělat tak, že zvolím jedno řešení a druhé zavrhnu. A když jsi pak zajatcem svého přemožitele, mohu ti říci: tím, že ses pro jedno rozhodl a druhé zavrhl, jsi zjednodušen a tedy připraven k činu, ale mír, který najdeš, bude jen mírem fanatika, mravence nebo zbabělce. Odvaha totiž neznamená bušit do těch, kdo jsou nositeli jiných pravd.
Když trpíš, snažíš se samozřejmě z podmínek svého utrpení vymanit. Své utrpení musíš však přijmout, aby tě nutilo vystoupit výš. Tak je tomu i s obyčejnou bolestí od nemocného údu. Nutí tě, aby ses léčil a odmítl hnilobu. Když si však člověk raději nechá nemocný úd amputovat, než by se přiměl hledat lék, rozhodně ho nenazvu odvážným, ale jen šílencem či zbabělcem. Nechci člověka amputovat, ale uzdravit.
Proto jsem se z oné hory nad městem obrátil k Bohu s touto modlitbou:
"Žádají na mně, Pane, abych jim dodal smyslu. Čekají svou pravdu ode mne, ale ona ještě není ukuta. Osviť mne, Pane. Zadělávám chlebové těsto, aby se projevily kořeny. Ale nic dosud neváže a já se trápím v bezesných nocích. Vím však, jak je to s ovocem, když zraje. Každá tvorba se koupe nejprve v čase, v němž se má uskutečnit. Přinášejí mi bez ladu a skladu své touhy, přání, potřeby. Hromadí je na mé staveniště jako stavební hmotu, z níž mám vytvořit celek, aby je chrám či loď pojaly do sebe. Nechci však obětovat potřeby jedněch potřebám druhých. velikost jedněch velikosti druhých. Mír jedněch míru druhých. Chci je podřídit navzájem jednoho druhému, aby se stali všichni chrámem nebo lodí.
Neboť jsem poznal, že podřídit znamená přijmout a vytknout místo. Podřídím kámen chrámu, a kámen přestane ležet bez ladu a skladu na staveništi. A není hřebíku, jehož bych neužil ke stavbě lodi.
Nehodlám poslouchat ty, kterých je víc, neboť ti nevidí loď, jež je nad nimi. Kdyby byl ten větší počet složen z těch, kdo kovají hřebíky, podřídili by kováři své pravdě ty, kdo řežou prkna, a loď by se nikdy nezrodila. Nehodlám cestou marné volby a vězení a katů budovat mír, jaký panuje v mraveništi, protože mír by pak sice nastal, ale člověk stvořený mraveništěm by byl stvořen zas jen pro mraveniště. Nezáleží mi na tom, aby byl zachován druh, jestliže ten druh nepřenáší žádný náklad. Láhev je zajisté nutná, cenu jí však dodává jen likér. Také nehodlám usmiřovat. Usmiřovat je totiž stejné, jako spokojit se nechutnou vlažnou směsí studených a horkých nápojů.
Já však chci zachránit lidi i s celou jejich příchutí. Neboť je žádoucí všechno, co hledají, všechny jejich pravdy jsou zřejmé. Na mně je, abych vytvořil obraz, který je do sebe vstřebá. Neboť společným měřítkem jak těch, kdo řežou prkna, tak těch, kdo kovají hřebíky, je loď. Přijde však hodina, Pane, a ty se smiluješ nad mou rozervaností, z níž jsem nic nezamítl. Neboť prahnu po onom jasu, jenž září nad vstřebanými rozpory, a ne po klidu člověka stranického, po klidu sestávajícím napůl z lásky a napůl z nenávisti.
Jestliže se, Pane, pohoršuji, pak proto, že jsem dosud nepochopil. Jestliže zavírám do žaláře nebo popravuji, pak proto, že nemám plášť dostatečně široký. Když někdo odporuje člověku, který neumí ovládnout jalovost řeči a vytvořil si vratkou pravdu například tak, že dává přednost svobodě před násilím nebo násilí před svobodou, v takovém člověku to hned vře hněvem. Kdo příliš křičí, dělá to proto, aby překřičel druhé, protože jeho vlastní řeč tu nestačí. Proč bych se měl však. Pane, pohoršovat, jestliže jsem dospěl na tvou horu a spatřil, jak skrze slova, platná pro tu či onu chvíli, probíhá práce. Kdo přijde, každého přijmu. A bude-li se stavět proti mně, promluvím na něho měkce, aby se vrátil. A nic v těch měkkých slovech nebude ústupkem, pochlebenstvím či snahou získat hlas. Bude to pouze důkaz, nakolik jasně jsem z toho člověka vyčetl jímavost jeho touhy. A že ji beru za svou, neboť i ji jsem vstřebal. Hněv nezaslepuje: hněv se ze zaslepení rodí. Pohoršuješ se nad nějakou ženou, že je zlostná. Odhalí však svůj oděv, spatříš vřed a pochopíš. Proč by ses mel nad tou beznadějí rozčilovat?
K míru, nad nímž rozjímám, lze dospět jen cestou bolesti. Přijímám krutost bezesných nocí, neboť putuji k tobě, jenž jsi vyslovení, zahlazení všech otázek a ticho. Jsem zvolna rostoucí strom, ale jsem strom. A díky tobě vysaji ze země živné látky.
Ach, Pane, dobře jsem pochopil, že rozum je ovládán duchem. Rozum zkoumá stavební hmotu, pouze duch však vidí loď. A pokud jsem položil základy k lodi, druzí mi už propůjčí svůj rozum a poskytnou oné mnou stvořené tváři šat, tvar, pevnost i zdůvodnění.
Proč by mne měli odmítnout? Nepřinesl jsem nic, co by je mohlo brzdit, pouze jsem každého z nich osvobodil v jeho lásce.
Proč by měl tesař řezat prkno s menším úsilím, jde-li o prkno k lodi?
A dokonce i lhostejní, jimž se předtím nedostalo místa, se potom obrátí k moři. Neboť každé bytí směřuje k tomu, vše kolem proměnit a vstřebat do sebe. Jak by mohl někdo, kdo není schopen vidět loď, odhadnout budoucí jednání lidí? Stavební hmota o jejich pochodu nic nepoví. Nezrodili se, pokud se nezrodili v určitém bytí. Teprve jsou-li kameny seskupeny, mohou působit na lidské srdce širou hladinou ticha. Když země odevzdává živné laiky cedrovému semeni, mohu její chování dopředu odhadnout. A jestliže znám stavitele i stavební hmotu, potom vím, kam stavitel tíhne, a že ti lidé dospějí k dalekým ostrovům."
i PDF 
.