CXI
Přeji si, abys byl stálý a pevně zbudovaný. Přeji si, abys byl věrný. Být věrný totiž především znamená být věrný sobě. Zradou nemůžeš nic získat, neboť uzly, které tě později vedou, které ti přinášejí život, smysl a světlo, se splétají dlouho. Jako kameny chrámu. Také je denně nerozmetám v trosky jen proto, abych se tápavě pokoušel vytvořit chrámy lepší. Jestliže prodáš své panství za jiné, třeba i za lepši, ztratil jsi něco, co nikdy znovu nenajdeš. A proč se nudíš ve svém novém domě? Máš tu víc pohodlí, víc všeho, po čem jsi toužil v tom prvním, chudém domě. Studna ti znavovala paži a snil jsi o fontáně. Tady ji máš. Ale chybí ti náhle zpěv kladky a ono dobývání vody z břicha země, vody, jež se pak zrcadlila v slunci. Tím ovšem nemyslím, že nemáš zmáhat horu a pozvedat se výš a sama sebe vytvářet a každým krokem směřovat vpřed. Je ale něco jiného, když svůj dům okrášlíš fontánou, jež bude vítězstvím tvých rukou, a něco jiného usadit se v cizí ulitě. Je něco jiného postupně získávat v jednom a témž směru, jako když obohacuješ chrám, --- neboť pak vyrůstá strom, který se rozvíjí podle svého ducha --- a něco jiného je ono stehování bez lásky, Přetínáš-li uzly, ztrácím v tebe důvěru, neboť tím vydáváš v nebezpečí svůj nejvzácnější statek, jenž není z věcí, nýbrž z jejich smyslu.
Vždycky jsem vídal, že vystěhovala byli smutní. Chci. aby se otevřel tvůj duch, neboť tu hrozí nebezpečí, že tě oklamou slova. Někdo našel svůj smysl v cestování. Jde od přístavu k přístavu a nelze říci, že by se tím o něco ochuzoval. Jeho stálost spočívá v cestování. Někdo však miluje svůj dům. jeho kontinuita spočívá v domě. A když ho denně mění, nebude nikdy šťasten. A hovořím-li o lenivci, rozhodně nemyslím člověka, který miluje svůj dům. Myslím naopak toho, kdo svůj dům milovat přestal a už ho ani nevidí. I tvůj dům je totiž nepřetržitým vítězstvím a tvá
žena, která ho dennodenně za svítání obléká do nového, to dobře ví.
Proto tě poučím o zradě. Jsi uzel vztahů a nic jiného. A právě svými pouty existuješ. Chrám také existuje skrze každý ze svých kamenů. Odstraníš jeden: chrám se zhroutí. Jsi součást chrámu, panství, říše. A to vše existuje skrze tebe. A není na tobě, aby ses díval na to, z čeho sám jsi, očima soudce, jako bys přišel zvenčí a nebyl s tím svázán. A pokud přece soudíš, soudíš sebe. Tvé je to břemeno, tvé vsak i nadšení.
Pohrdám totiž člověkem, který by hanobil vlastního syna, protože zhřešil. Pokárat a odsoudit ho --- a tak ztrestat i sebe, jestliže ho miluje --- a vštípit mu své pravdy, to zajisté musí, nemá si však chodit stěžovat dům od domu. Když se totiž přestane k synu znát, přestane být i otcem, a klid, jehož dosáhne, bude jen úbytkem bytí, cosi jako klid mrtvých. Ubozí pro mne byli vždycky lidé, kteří zapomněli, k čemu se mají znát. Vždy jsem pozoroval, jak hledají nějaké náboženství, nějakou skupinu, nějaký smysl, a jak žebroní o přijetí. Ale nacházeli pouhou chiméru. Pravé přijetí je možné pouze v kořenech. Potřebuješ být totiž pevné zasazen, zatížen právy i povinnostmi a odpovědný. Ale své lidské břemeno si v životě nemůžeš naložit, jako když si zedník na staveništi naloží na otrokářův pokyn náklad. A pokud přeběhneš, zůstaneš prázdný. Líbí se mi naopak, když otec přičte synův prohřešek sobě a truchlí a činí pokání. Neboť ten syn je z něho. A právě proto, že je na syna vázán a jím řízen, dokáže řídit i jej. Nikdy jsem totiž neviděl cestu, která by měla jen jeden směr. A pokud odmítneš nést odpovědnost za porážku, neponeseš ji ani za vítězství.
Zhřeší-li žena, jež bydlí v tvém domě a je tvou manželkou. a ty ji miluješ, pak nepoběžíš mezi dav, abys ji spolu s ním soudil. Ta žena je tvá a soudit budeš především sebe, neboť jsi za ni odpovědný. Ocitla se tvá země v úpadku? Suď sama sebe: jsi z ní.
Jistě se totiž setkáš s cizími svědky, před nimiž se budeš muset rdít. A abys ze sebe smyl hanbu, nebudeš se k jejím chybám znát. Ale k něčemu se znát musíš. Budeš snad zajedno s těmi, kdo po tvém domě plivali? Řekneš, že měli pravdu. Možná že ano. Ale já chci, abys byl ze svého domu. Od těch, kdo plijí, jdi dál. Ty plivat nemáš. Vrať se domů a řekni: "Proč jste mne udělali tak ošklivým? Ta hanba!" Když mají totiž oni vliv na tebe a pokryli tě hanbou, ty tu hanbu přijmi a můžeš pak zase působit ty na ně a dodat jim krásy. A dodáš krásy sobě, Odmítneš-li plivat, neznamená to. že chyby kryješ. Nýbrž že je bereš za své, abys je smyl.
Ti, kdo se nechtějí k těm chybám znát a sami popichují cizince: "Vidíte tu hnilobu, já ji však nezpůsobil ..." Ti se však neznají k ničemu. Budou ti tvrdit, že se znají k člověku, k ctnosti či k Bohu. Pokud však taková slova neznamenají uzel vztahů, jsou prázdná. Bůh sestupuje přímo do domu, aby se stal domem. Pro člověka pokorného, který rozžehuje svíce, je Bůh povinností rozžehovat svíce. Pro toho, kdo se zná k lidem, není slovo "člověk" jen slovníkový výraz, nýbrž znamená pro něho lidi, za něž je odpovědný. Utéci před rozžehováním svící a dát přednost Bohu je příliš snadné. Ale já neznám člověka, nýbrž lidi. Neznám svobodu, nýbrž svobodné lidi. A neznám štěstí, nýbrž šťastné lidi, Ani krásu, nýbrž krásné věci. Ani Boha, nýbrž horoucnost svící. A ti, kdo hledají podstatu jinde než ve zrození, ti prozrazují jen vlastní jalovost a prázdnotu srdce. Takoví lidé nemohou žít ani zemřít, neboť pouhými slovy se žít ani zemřít nedá.
Na člověka, který odsuzuje a k ničemu se nezná, takže soudí jen kvůli sobě, budeš narážet leda jako na zbytečnou zeď. Jde mu jen o vlastní obraz, a ne o lásku. Jen o něho samého jakožto nazíraný předmět, a ne jakožto vztah. A to postrádá smyslu.
A proto je-li ti hanba za lidi z tvého domu, z tvého panství či říše a chceš se stavět čistým, abys očistil je, neboť jsi z nich, je to falešný postoj. Nejsi z nich totiž před svědky, takže očišťuješ jen sebe. Právem ti lze říci: "Jsou-li jako ty, proč tady nejsou s tebou a neplijí také? ..." Utopil jsi je v jejich hanbě a jsi živ z jejich bídy.
Ano, může se stát, že se někomu nízkost, nepravosti a hanba vlastního domu, panství či říše znechutí, a že ten člověk odejde hledat čest jinam. A bude pro své blízké znamením jejich cti, neboť je z, nich. Jakoby vyslaný čímsi, co z jejich cti zůstalo živé. Je to však počin velmi nebezpečný, neboť takovému člověku je zapotřebí více statečnosti, než kdyby čelil smrti. Ihned se najdou svědci, kteří mu budou říkat:
"Ty sám jsi také z oné hniloby!" A on odpoví, má-li v úctě sám sebe: "Ano, ale odešel jsem z ní." A soudci řeknou: "Vida, čistí odtud odcházejí! Ti, kdo zůstali, jsou prohnilí." Á budou té chválit, ale jen kvůli tobě. Nebudou v tobě chválit tvé blízké. Budeš si dělat slávu ze slávy druhých. Budeš však sám, tak jak je osamělý marnivec či nebožtík. Jestliže odejdeš, přejímáš nebezpečné poselství. Trpěl jsi totiž, a jsi proto znamením jejich ctnosti. Ale už tím je od sebe odlišuješ.
Nemáš naději zůstat věrným, leda když obětuješ svůj vlastní marnivý obraz. Když se nebudeš odlišovat a řekneš: "Myslím stejně jako oni." A budou tebou pohrdat Málo ti však sejde na pohrdání, neboť jsi částí onoho těla. A budeš na to tělo působit Přiměješ je, aby tíhlo tam, kam tíhneš ty. Teprve z jejich cti pak získáš čest i ty. Jinou naději nemáš.
Stydíš-li se právem, neukazuj se. Nehovoř. Zahryzni se do své hanby. Takové špatné trávení je skvělá věc, neboť tě donutí stát se jiným ve vlastním domě. Vždyť ten dům závisí na tobě. Ale někdo má nemocné údy a raději si všechny čtyři uřízne. Takový člověk je šílenec. Můžeš jít na smrt a skrze sebe tak vrátit úctu svým blízkým, ale zapřít je nesmíš, neboť bys tím zapřel i sám sebe. Tvůj strom je dobrý i špatný. Ne každý plod je podle tvé chuti. Ale jsou mezi nimi i plody krásné. Zhlížet se v krásných plodech a druhé zavrhnout je snadné, jsou všechny jen různými aspekty téhož stromu. Je příliš snadné zvolit si jen některé větve. A druhé zavrhnout. Pyšni se tím, co je krásné. A je-li víc toho špatného, mlč. Na tobě je, abys vstoupil zpátky do kmene a řekl: "Co mám dělat, abych ten kmen uzdravil?"
Kdo opustí svou zemi srdcem, toho lid zapře a on sám zapře svůj lid Musí tomu tak být. Přijal jsi jiné za soudce. Je tedy správné, aby ses stal jedním z nich. Není to však tvá půda a zemřeš na to.
Zlo tady působí tvá vlastní podstata. Mýlíš se v tom, že rozlišuješ. Nic totiž nemůžeš odmítat. Jsi tady špatný. To však pochází z tebe.
Člověka, který zapře svou ženu, město či zemi, zapřu i já. Jsi s nimi nespokojen? Jsi jejích částí. Tou částí, jež v nich tíhne k dobru. Je třeba strhnout ty ostatní s sebou. A ne je soudit zvenčí.
Je totiž soud dvojího druhu. Ten, který vynášíš ty ze své strany jakožto soudce. A soud nad tebou.
Nejde o to, vystavět mraveniště. Zapřeš jeden dům a zapřels všechny. Zapřeš jednu ženu a zapřels lásku. Tu ženu opustíš, lásku však nenajdeš.
i PDF 
.