CXIV
Budu vyorávat svou brázdu, aniž budu zprvu rozumět. Prostě jen půjdu ... Pocházím z říše a říše ze mne a nemohu to nijak rozlišovat. Jsem otcem synů, kteří jsou ze mne, a tam, kde jsem nepoložil základ, nemohu ničeho čekat. Nejsem ušlechtilý ani lakomý, obětavý ani oběti žádající, neboť zemřu-li na hradbách, neobětoval jsem se městu, nýbrž sám sobě, který z toho města pocházím. A je samozřejmé, že z čeho žiji, na to i zemřu. Ty však v mocných, vzrušivých radostech, poskytnutých ti především za odměnu, vidíš cosi jako předmět na prodej. Například město v srdci pouště, město, které se pro tebe může stát rudým květem, plným masa a krve. A ty je ohmatáváš a nemůžeš se toho potěšení nasytit. Procházíš se tu po tržištích, těší tě pohled na hromady barevné zeleniny, na pyramidy mandarinek, pěkně vyrovnaných jako velkoměsta v krajině svých vůní, a největší potěšení máš z různých koření, jež jsou mocná jako diamant, neboť jediná špetka sladkého pepře, který sem přivezlo pod svou vlajkou procesí plachetnic z dalekých končin, v tobě dokáže znovu probudit jak příchuť mořské soli, tak dehtovou vůni přístavů a zápach koženého řemení, jímž tvé karavany prosákly uprostřed nekonečného sucha, když jsi putoval k zázraku moře. A proto říkám, že nádhera trhů s kořením pochází z mozolů, odřenin, puchýřů a mokvajících ran tvého vlastního těla.
Ale co tu chceš hledat, nejde-li o vítězství, které se tady znovu rozezpívá, tak jako když se spalují zásoby oleje? Ach, kdo jen jednou ochutnal vodu ze studny El Ksour! Stačí mi obřad svátku, aby se pro mne stala studánka zpěvem ...
Tak tedy půjdu. Zpočátku bez horoucnosti, ale jak postupně promenují sýpku v přístav zrna, stává se pro mne svážení do stodoly a užívání svezeného obilí jednou a touž věcí. Chtěl jsem usednout a vychutnat klid. A náhle klidu není. Náhle vidím, že se mýlili všichni, kdo chtěli, abych se usadil v minulých vítězstvích, protože myslili, že lze vítězství zamknout a uchovat, zatímco vítězství je jako vítr. Chceš-li jej zachytit, je pryč.
Blázen je člověk, který si zavře vodu do nádoby, protože miluje zpěv studánek.
Ach, Pane, jsem cesta a prostředek. Jdu tam a zpět. Konám svou práci zarytě a trpělivě jako osel nebo kůň. Znám jenom zemi, kterou přeorávám, a zrno setby, jež se mi perlí mezi prsty ve svázané zástěře. Na Tobě je, abys vynašel jaro a ke své slávě přinesl zrání. Jdu tedy proti proudu. Nutím se kráčet oním smutným krokem hlídkujícího vojáka, který už pro samou ospalost nemyslí ani na polévku. Jen proto, aby si mohl bůh hlídek alespoň jednou za rok říci: "Jak je ten příbytek krásný ... a jak je věrný ... a jak je přísné bdělý!" Budeš za těch sto kroků obhlídky odměněn. Přijdu tě navštívit. A zbraně ponesou mé vlastní ruce. Ale tak, jako bych je propůjčil tobě, jako by se propletly s tvými. A budeš se cítit ochráncem říše. A na nádheru města budou hledět z hradeb moje oči. Já, ty a město budeme jeden celek. Tehdy v sobě pocítíš lásku jako spalující plamen. A bude-li ten požár slibovat září sdostatek krásnou, aby jím bylo zaplaceno dřevo tvého života, které jsi nashromáždil polínko po polínku, potom ti dovolím, abys zemřel.
i PDF 
.