CXV
Semeno by se mohlo na sebe zahledět a říci: "Jak jsem krásné, mocné a plné síly! Jsem cedr. Dokonce víc, jsem sama podstata cedru."
Já však říkám, že není ještě ničím. Je prostředkem, cestou a přechodem. Je tím, kdo vykonává. Nechť tedy podá svůj výkon! Nechť zvolna vede zemi, aby se stala stromem. Nechť vybuduje k slávě boží cedr. Budu je pak soudit podle větví.
Stejně tak na sebe hledí i oni. "Jsem takový a takový." A vidí v sobě poklad zázraků. A je v nich kdesi vskutku branka k uloženým pokladům. Stačí ji nahmatat, a hned se z nich nazdařbůh vychrlí báseň. Takové odříhnutí tě však věru nedojme.
Jako černošský kouzelník. Náhodně, avšak se znaleckou tváří smíchá dohromady různé trávy, přísady a podivná ústrojí. Za bezměsíčné nocí to všechno promíchá ve veliké míse. A mluví a mluví a mluví. Čeká, že z jeho kuchyně vyvstane neviditelná síla, která tvé vojsko, pochodující k jeho doupěti, porazí na hlavu. Ale nic se neukazuje. Začne tedy znovu, A hledá jiná slova. A jiné trávy. Pravda, ve svém úsilí se vlastně nemýlí. Také už jsem zažil, jak dokázalo dřevité těsto ve směsi s černavou tekutinou rozvrátit říše. Byl to můj dopis, kterým jsem vyhlásil válku. Také už jsem zažil, jak vítězství vyvstalo z mísy. Hnětli v ní prach do pušek. Také už jsem zažil, jak lehké chvění vzduchu, vycházející zprvu jen z obyčejné hrudi, postupně rozpálilo lid jako požár. To kdosi hlásal vzpouru. Také už jsem poznal, jak se náležitě sestavené kameny rozevřely v koráb ticha.
Ale nikdy jsem neviděl, že by něco vzešlo z náhodně seskupené stavební hmoty, jestliže neměla určité společné měřítko v lidském duchu. Báseň mne dokáže dojmout, ale nikdy mi nevytryskly slzy nad zmatenou směsí písmenek, vzniklou z dětské hry. Semeno dosud nevyjádřené, dožadující se obdivu k stromu, kterému ještě nedalo vyrůst, ničím totiž není.
Ano, směřuješ k Bohu. Ale z toho, že se snad jednou uskutečníš, ještě nevyvozuj, že už jsi. Tvé říhání nic netlumočí. Když pálí polední slunce, semeno mi stín neposkytne, i kdyby to bylo semeno cedru.
Za krutých času se probouzívá spící archanděl. Kéž skrze nás zpřetrhá své povijany a vyvstane před naším pohledem! Kéž do sebe vstřebá a znovu sváže všechna křehká slovíčka. Kéž nás donutí opravdu vykřiknout. Vykřiknout po té, jež tu není. Vykřiknout nenávistí proti smečce. Vykřiknout po chlebu. Kéž znovu naplní smyslem žence či sklizen, hlubokou ruku větru v obilí či lásku, to vše, co je zprvu ponořeno v rytmus pomalosti. Ty však jdeš jako vykradač do vykřičené čtvrti, abys tam v sobě cestou složitých her rozezněl lásku. Zatímco v moci lásky prostě je, rozeznít na tvém rameni manželčinu ruku.
Ano, všechno je čaromoc a obřad je tu proto, aby tě vedl za kořistmi, jež nejsou téže podstaty s pastmi. Tak jako jednou do roka tam kdesi na severu zahoří lidská srdce plamenem, vzniklým ze směsi pryskyřice, malovaného dřeva a horkého vosku. Ale té náhodné míchanici v tvé míse, té míchanici, od níž čekáš zázrak, ačkoli jsi k němu nepřipravil cestu, té já říkám falešné čarování, lenost a nesourodost. Neboť chceš potkat sama sebe, a přitom ses zapomněl uskutečnit. Tím okamžikem není naděje. Bronzová vrata se za tebou zavřou.
i PDF 
.