Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CXVI

Nemají smysl pro čas. Chtějí trhat květy, ty se však ještě nerozvily: a žádné nenacházejí. Anebo najdou někde rozvitý květ, není však pro ně vyústěním obřadu růžového keře, nýbrž jen veteší na prodej. Jakou radost jim pak může poskytnout?

Já kráčím směrem k zahradě. Je po ní ve větru stopa jako po lodi naložené jemnými citróny, nebo po karavaně vezoucí mandarinky, nebo po ostrově, k němuž plujeme a který už prosycuje moře svou vůní. Nedostal jsem do zásoby nic, jen příslib. Se zahradou je to stejné, jako když mám dobýt oázu nebo manželku, kterou jsem ještě nezískal, ale už se mi poddává v náručí. Zahrada se mi také nabízí. Tam za nízkou zídkou je vlast stromů s mandarinkami a citróny a můj krok tam bude přijat. Ale vůni citrónů a mandarinek, stejně jako úsměv, si nelze podržet trvale. Ale pro mne,Jenž jsem pochopil, si všechno zachovává svůj význam. Čekám, až přijde pro manželku nebo pro zahradu pravá chvíle.

Oni však čekat nedovedou a nikdy nepochopí žádnou báseň, protože čas, jenž obnovuje touhu, obléká květ a dává dozrát plodu, je jejich nepřítelem. Hledají radost ve věcech, zatímco radost spočívá jen v cestě čtené skrze ně. Já jdu a jdu a jdu. A když jsem konečně v zahradě, v mé vlasti vůní, usednu na lavičku. A hledím. Tu a tam odlétají listy a květy vadnou. Cítím všechno, co tu umírá a znovu se zas vytváří. Netruchlím proto. Jsem bdělý jako na širém moři. Ne trpělivý, protože radost je v chůzi a o cíl nejde. Má zahrada a já jdeme od květů k plodům. Skrze plody však k semenům. A skrze semena ke květům příštího roku. Věci mne nemohou oklamat. Vždycky to jsou jen předměty kultu. Dotknu se nástrojů obřadu a najdu barvu modlitby. Ale ti, kdo nechtějí znát čas, na ně narážejí jako na zeď. Dokonce i dítě se jim promění ve věc, jejíž dokonalost jim bude unikat (neboť je cestou, po které jde Bůh, a toho zachytit nelze). Rádi by jeho dětský půvab podrželi jako do zásoby, já však, potkám-li dítě a vidím, jak se chce usmát a zrudne a hledí utéci, vím, co v něm bouří. A položím mu ruku na čelo, jako bych chtěl utišit moře. Oni ti říkají: "Jsem ten a ten. Takový a takový. Mám to či ono." Neřeknou: "Jsem ten, kdo řeže prkna, jsem cesta, po níž spěje strom, aby se zasnoubil s mořem. Jsem ten, kdo kráčí od jednoho svátku k druhému. Jsem otec dětí a budoucích dětí, neboť má žena je plodná. Jsem zahradníkem jara, jež užívá mých rukou, mého rýče a hrábí. Jsem ten, kdo někam směřuje." Nesměřují totiž nikam. A smrt jim nebude přístavem.

V dobách hladu ti řeknou: "Nemám co jíst. Mé břicho zemdlévá. Dokonce zemdlévá i břicho mých sousedů, a jak je o tom stále slyším hovořit, zemdlévá i má duše." Nevědí totiž, že bolest je cestou k uzdravení, vytržením ze společenství s mrtvými, znamením nutné proměny anebo velkolepou výzvou k rozřešení určitého rozporu. Proměna, rozřešení, příslib uzdravení ani smutek pro ně neexistují. Jen bolest jako okamžitá nepříjemnost. Stejně tak pokud jde o radost, znáš jen tu ubohou, (...)

(......)