CXIX
Poznal jsem, že není totéž přijmout riziko smrti a přijmout smrt. Znával jsem mladé muže, kteří smrt pyšně vyzývali. Většinou proto, že zde byly ženy, jež jim tleskaly. Vrátíš se z války a líbí se ti chvalozpěv, který ti pějí oči žen. Přijal jsi onu zkoušku železem, do níž jsi vsadil svou mužnost, neboť existuje pouze to, co dáš všanc a vystavíš nebezpečí ztráty. Dobře to znají hráči, kteří své jmění vsadí do kostek. Jmění jim v tom okamžiku nijak neslouží, ale stalo se zástavou kostky a ruka náhle cítí jeho jímavost. Zlaté kostky, jež vrháš po hrubém stole, se rozvíjejí v pláně, pastviny a dozrálá pole tvého panství. A tak si navrátilec vykračuje v záři svého vítězství, obtížen zbraněmi, jež dobyl a možná i vyzdobil krví. A všecek září, i když jen na určitý čas. Neboť z vítězství nemůžeš žít. Přijmout riziko smrti znamená tedy přijmout život. A láska k nebezpečí je láskou k životu. I tvé vítězství znamená, žes přijal riziko porážky a přemohl je tvorbou. Jistě jsi nikdy neviděl, že by se někdo nazýval chlubivě přemožitelem, protože beze všeho rizika vládne domácím zvířatům. Já však od tebe žádám víc, chci tě mít vojákem pro říši plodným, l když je tady práh, který je obtížno překročit, neboť je něco jiného přijmout riziko smrti, a něco jiného je přijmout smrt.
Já žádám,abys byl součástí stromu a tomu stromu byl podřízen. Žádám, aby sídlem tvé pýchy byl strom. I sídlem tvého života, který jen takto nabude smyslu.
Pokud jsi přijal riziko smrti, obdarovals jen sebe. Rád dýcháš z plných plic a svým leskem oslňuješ dívky. Potřebuješ však o tom riziku mluvit, je to výměnné zboží. Stejné se vychloubají moji desátníci. Ale i oni vzdávají čest jen sobě. je něco jiného ztratit všechno hrou v kostky jen proto, abys své jmění ucítil a celé sevřel v dlani, abys je pocítil v ruce právě v tu chvíli v jeho živé hmotnosti a plné přítomnosti s veškerou jeho váhou svezené slámy a klasů, dobytka na pastvinách i vesnic, oddechujících lehkým kouřem, svědčícím, že zde žijí lidé, a něco jiného je všechny ty stodoly, všechen dobytek, všechny ty vesnice od sebe odhodit, abys žil kdesi dál. Je něco jiného dodat svému jmění ve chvíli rizika ostřejší příchuť a palčivost. a něco jiného vzdát se ho jako člověk, který kus po kuse svlékne na břehu šaty a pohrdavě shodí střevíce, aby se nahý zasnoubil s mořem. Aby ses zasnoubil, musíš zemřít.
Musíš zkomírat jako ty stařeny, které si kazí oči nad kostelními rouchy, do nichž oblékají svého Boha. Samy se proměňují v boží šat. A stonek lnu se v jejich prstech zázrakem mění v modlitbu.
Neboť jsi pouze cesta a přechod a můžeš doopravdy žít jen z toho, co proměňuješ. Strom proměňuje zemi ve větve. Včela květinu v med. A ty svým pluhem proměňuješ černou zemi v požár obilí.
Je proto především důležité, aby byl tvůj Bůh pro tebe skutečnější než chléb, do něhož se zakusuješ. Potom té opojí natolik, že budeš ochoten se obětovat, a bude to manželství vlasce.
Ale tys všechno zničil a promrhal, neboť se ti ztratil smysl slavností a domníval ses, že něco získáš, budeš-li ze svých zásob čerpat rovnoměrně den po dni. Mýlíš se totiž, pokud jde o smysl času. Přišli tvoji dějepisci, logikové a kritici. Hleděli na stavební hmotu, a protože z ní nemohli nic vyčíst, poradili ti, aby ses jí těšil. A tys odmítl půst, který byl podmínkou hostiny. Odmítl jsi vzdát se té části obilí, která by, spálena pro slavnost, dodala obilí světlo. A oslepen ubohým počtářstvím nejsi už s to pochopit, že existuje okamžik, který dokáže vyvážit život.
i PDF 
.