XII
"V tom je totiž," říkal můj otec, "veliké tajemství člověka. Když lidé ztratí to podstatné, nevědí, co ztratili. Stejně jako to nevědí lenivci, kteří se krčí v oázách nad svými zásobami. Ano, to, co ztratili, se samozřejmě nedá vyčíst z hmoty, neboť ta se nezměnila. Pořád dál před sebou vidí stejnou směsici ovcí a koz a příbytků a hor, jenže to všechno už netvoří panství ...
Když lidé ztratí smysl říše, nepostřehnou, že sami kornatějí, ztrácejí svou podstatu a odnímají věcem cenu. Věci zůstanou na pohled stejné, co je však diamant nebo perla, když po nich nikdo netouží? Totéž, co broušené sklo. I dítě v kolébce ze sebe cosi ztrácí, přestane-li být darem říši. V první chvíli to však nevíš, neboť se jeho úsměv v ničem nezmění.
Nevidí, že jsou ochuzeni, neboť jimi užívané předměty zůstávají stejné. Co to však znamená, užívat diamantu? Co je to ozdoba, jestliže není slavnost? Co je to dítě, jestliže tu není říše a nesníš o tom, jak z něho uděláš bojovníka, pána či stavitele? Jestliže má být dítě jen ranečkem masa? Už nepoznávají ten neviditelný prs, který je živil dnem i nocí. Neboť říše živí tvé srdce stejné, jako tě živí svou láskou a proměňuje ti smysl věcí tvoje milá, přestože tam kdesi v dálce spí a odpočívá jako mrtvá. I když ten daleký lehoučký dech nemůžeš ucítit, přesto tam je a svět je pro tebe zázrak. Tak jako když se majitel prochází za ranní rosy panstvím a se vším všudy, až po spánek svých nájemců, je nese v srdci.
Tajemství člověka je v tom, že když ho opustí milá, je celý zoufalý, ale když sám přestane milovat nebo ctít říši, nic o svém ochuzení neví. Prostě si řekne: 'Nebyla tak krásná, nebo tak milá, jak jsem snil ...' a odchází, kam ho náhoda zanese. Ale svět pro něho už není zázrakem. A jitro už není jitrem návratu či jitrem probuzení v jejím náručí. Noc už není velikou svatyní lásky. Už není tím velikým pastýřským pláštěm, pod kterým oddechovala spící milá. Všechno zešedlo. Všechno ztvrdlo. Ale člověk o svém neštěstí neví a nepláče pro svou ztracenou plnost. Raduje se ze svobody, která je svobodou nebytí.
Stejně je tomu, když zemře v člověku říše. 'Jak jsem byl ve své horoucnosti hloupý, slepý,' říká. A má samozřejmě pravdu. Mimo něj. venku, není nic jiného, než různorodé seskupení koz, ovcí, příbytků a hor. Říše byla výtvorem jeho srdce.
Kam se poděje krása ženy, jestliže tu není muž, kterého by vzrušila? Kam lesk diamantu, když po něm nikdo netouží? Kam se poděje říše, není-li těch, kdo by jí sloužili?
Neboť když člověk, který umí z obrazu číst a nosí ho v srdci a je s ním životně spjatý jako nemluvně s prsem, když člověk, který v tom obraze má svůj klenbový svorník, svůj smysl a význam a možnost velikosti, prostoru a plnosti, když je takový člověk od svého pramene odříznut, zůstane jako rozpolcený, zhroucený a zemře na úbytě jako strom, kterému odsekli větve. Nedokáže už najít sebe sama. Ale v tu dobu, kdy v něm obraz hyne a kdy on hyne s ním, nijak netrpí a přizpůsobí se své prostřednosti, neboť o ní nemá tušení.
Proto je třeba neustále udržovat v bdělém stavu to, co je v člověku velké, a obracet člověka k jeho velikosti. Neboť to podstatné, z čeho je člověk živ, nepramení z věcí, nýbrž z uzlu, který věci svazuje. Člověk není živ z diamantu, nýbrž z určitého vztahu mezi diamantem a lidmi. Ani z písku, nýbrž z určitého vztahu mezi pískem a kameny. Ani ze slov v knize, nýbrž z určitých vztahů mezi slovy knihy, ze vztahů, které znamenají lásku, báseň, boží moudrost
A když vás vyzývám, abyste spolupracovali a byli pospolu a vytvářeli onu velkou tvář, skrze niž každý z vás získá, a která je v každém z vás určitým dílem obsažena, a když vás já, syn říše, uzavírám v království své lásky, jak byste tím mohli nebýt povzneseni, a jak byste se chtěli zpěčovat? Tvář je krásná právě jen tím, jak každá její část nachází ozvuk v částech ostatních. Teprve pak se ukáže. a užasnete. Tak jako báseň, nad níž vám vyhrknou slzy. Nic jiného v ní není než hvězdy, studánky, smutek. Ale to všechno jsem uhnětl! podle svého ducha a stalo se to piedestalem božství, které každou část ovládá a v žádné není cele obsaženo."
Můj otec onomu rozloženému lidu poslal jednou pěvce. Pěvec usedl večer na náměstí a dal se do zpěvu. Zpíval o věcech, jež nacházejí ozvuk jedna v druhé. Zpíval o překrásné kněžně, za níž je třeba putovat dvě stě dnů sluncem a pískem, bez jediné studny. A studna, která neexistuje, se mění v oběť lásky a milostné opojení. A voda v měších se mění v modlitbu, neboť vede k milé. Říkal: "Toužil jsem po sladkém dešti a palmovém háji ... ale ještě víc po té, která mě zahalí do svého úsměvu ... a už jsem nedokázal rozlišit, co je horečka a co láska ..."
A probudila se v nich touha po žízni a hrozili pěstmi směrem k mému otci: "Ty zrádče! Připravil jsi nás o žízeň, která je opojnou obětí lásky!"
Zpíval o tom, jakou hrozbou se všechno stane, když je vyhlášena válka a písek se promění v hnízdo zmijí. Každá duna je náhle obdařena mocí nad životem a smrtí. A oni začali prahnout po nebezpečí smrti, kterým ožije písek. Zpíval o nádheře nepřítele, očekávaného ze všech stran a přejíždějícího za obzorem z jednoho konce na druhý jako slunce, o kterém nikdo neví, odkud vyvstane. A oni začali prahnout po nepříteli, který by je obklopil svou velkolepou nádherou jako moře.
A když začali prahnout po lásce, kterou zahlédli v podobě tváře, z pouzder vyskočily dýky. A plačíce radostí, hladili své šavle. Své zapomenuté, zašlé a rezavé zbraně, ve kterých jako by pojednou našli ztracenou mužnost; neboť jen ony člověku pomáhají vytvářet svět A to byl signál k povstání, krásnému jako požár. A všichni zemřeli jako muži!
i PDF 
.