CXXI
Nemáš ponětí, co to je radost, pokud si myslíš o stromu, že žije, uzavřen ve své pochvě, jen pro strom, kterým je. Strom je zřídlo křídlatých semen a proměňuje se a krásní z pokolení na pokolení. On také kráčí, ne však jako ty, nýbrž jako požár: kam zavane vítr. Zasadíš na hoře cedr a v průběhu staletí se tvůj les zvolna přestěhuje jinam.
Co by si mohl o sobě myslet takový strom? Myslel by si, že je složen z kořenů, kmene a listí. Myslel by si, že zapouští kořeny jen kvůli sobě. Zatímco představuje pouze cestu a přechod. Skrze něj se země snoubí s medem slunce, skrze něj probouzí poupata, otvírá květy, vytváří semena a semeno pak unáší život jako uchystaný, dosud však neviditelný oheň.
Když pošlu po větru semeno, zakládám na zemi požár. Ty se však díváš zpomaleně. Vidíš nehybné listí, pevně rozložené větve a myslíš si, že strom je lenivec, který je zazděný v sobě a žije pouze ze sebe. Jsi však slepý, krátkozraký a vidíš křivě. Stačí poodstoupit a zrychlit kyvadlo dnů a spatříš, jak vyráží ze semene plamen a z něho další plameny, a jak požár pokračuje takto dál, nechávaje za sebou zbytky stráveného listí, neboť les v tichosti hoří. A přestaneš ho vidět jako strom a vedle něho další. Pochopíš, že jejich kořeny tu nebyly kvůli nim, nýbrž kvůli tomu dravému a současně tvůrčímu ohni, a že ta masa temného listí, zahalující horu, je jenom země oplodněná sluncem. Na pasekách se usazují zajíci a ve větvích ptáci. A ty už nedokážeš říci, komu zde kořeny především slouží. Už jsou tu pouze údobí a přechody. Proč by sis také měl myslet o stromu, co si nemyslíš o semeni? Neřekneš přece: "Semeno žije pro sebe. Je hotové. Stvol žije pro sebe. Je hotový. A když se promění v květ, žije ten květ pro sebe, je hotový. A když květ vytvoří semeno, žije to semeno pro sebe, je hotové." A totéž znovu o dalším semeni, jehož nepoddajný stvol vyráží mezi kamením. Které údobí chceš vybrat, abys je nazval dokončeným? Já znám jen zemi, stoupající k slunci.
Stejně je tomu s člověkem i s mým lidem. O něm také nevím, kam směřuje. Když přijde noc, jsou stodoly zamčené a příbytky obehnané zdmi. Spí děti, stařeny i starci, co mohu vědět o jejich cestě? Tak těžko postižitelné, tak nepřesně vyznačené v průběhu jednoho období, které nejvýš přidá stařeně jednu vrásku, pár slov dětskému žvatlání. Které sotva že něco pozmění v úsměvu. Které nic nezmění na lidské dokonalosti či nedokonalosti. Ale když pojmu do náruče celá pokolení, potom tě vidím, můj lide, jak se sám v sobě probouzíš a jak se poznáváš.
Vně sebe samého však nikdo samozřejmé nemyslí. A je to tak dobře. Je třeba, aby ciselér ciseloval stříbro, aniž by se rozptyloval. Aby geometr uvažoval o geometrii. Král aby vládl. Neboť ti všichni jsou podmínkou chůze. Tak jako kováři, zpívající písně kovářů, a jako truhláři, zpívající písně truhlářů, přestože kladou společně základy k lodi. Je jim však prospěšné, znají-li plachetnici z básně. Neboť když pochopí, že jejich příbytkem a dovršením je ona dlouhá okřídlená labuť, živená mořskými větry, nebudou milovat své hřebíky a prkna méně, právě naopak. Tvůj cíl --- a právě proto, že je velký --- tě tedy nemůže nijak ušetřit toho, abys za ranního rozbřesku zametl jako obvykle světnici anebo zasel další hrst ječmene po mnoha předchozích hrstích, či abys opakoval určitý pracovní pohyb anebo naučil svého syna dalšímu slovu nebo modlitbě. Znáš-li plachetnici, také proto nepohrdáš svými prkny a hřebíky, ale naopak jsou ti dražší. Přesto však chci, abys měl v sobě jistotu, že o tu potravu, modlitbu, práci, dítě, rodinný svátek či předmět zkrášlující dům tu nejde, že je to všechno jen podmínka, cesta a přechod. Vím totiž, že když to pochopíš, neprobudí se tím v tobě pohrdání, ale naopak se ti to všechno stane dražším. Tak jako se ti cesta se všemi svými zatáčkami, vůní šípků a všemi úžlabinami a kopcovitým vlněním líbí víc, není-li jen pustou a nudnou klikatinou, ale cestou k moři.
A nechci, abys říkal: "Proč bych měl zametat, proč vláčet ten náklad, živit to dítě, poznat tu knihu?" Je totiž dobré, když zdřímneš, když sníš o polévce, a ne o říši, tak jak se to stává hlídkám. Je dobré, když jsi stále přípraven přijmout návštěvu, která se nijak neohlašuje, ale učiní tvé oko a tvé ucho na okamžik jasným a smutné zametání promění v službu kultu, který slovy nedokážeš obsáhnout. Každé zabušení tvého srdce, každá bolest, každá touha, každá chvíle večerního smutku, každá dřina, každý úsměv, každá chvíle denní únavy, každé probuzení i sladké usínání nabudou božského smyslu, a ty ho v nich budeš číst. Nic nemůžete nalézt, jestliže se z vás stanou lenivci, kteří považují uprostřed svých zásob i samy sebe za hotovou sklizeň. Neboť sklizeň neexistuje, a kdo přestane růst, ten umírá.
i PDF 
.