CXXV
Kdybych ti daroval bohatství už hotové, jako je tomu v případě nečekaného dědictví, v čem bych tě učinil větším? Kdybych ti daroval černou perlu z mořského dna, ale nepodřídil tě obřadu potápění, v čem bych tě učinil větším? Rosteš jen tím, co proměňuješ, neboť jsi setba. Žádného daru pro tebe není. A proto tě chci upokojit, aby sis nezoufal nad ztracenými příležitostmi. Žádné ztracené příležitosti nejsou. Někdo vyřezává ze slonoviny a promění ji v tvář bohyně či královny, v tvář, jež promlouvá k srdci. Jiný ciseluje ryzí zlato, a možná že výsledek, kterého dosáhne, nebude už pro lidi tak jímavý. Zlato ani prostá slonovina nebyly tomu ani onomu dány. Jeden i druhý byli jen cestou a přechodem. Všechno je pro tebe pouze stavební hmotou, z níž má být vystavěna bazilika. Kameny vždycky najdeš. I cedr vždycky najde zemi. Země však nemusí vždy nalézt cedry a může zůstat kamenitým úhorem. Na co si naříkáš? Žádná příležitost není ztracená, neboť tvým úkolem je, abys byl setbou. Nemáš-li zlato, vyřezávej ze slonoviny, nemáš-li slonovinu, vyřezávej ze dřeva. Nemáš-li dřevo, vezmi kámen. Onen břichatý ministr s těžkými víčky, jehož jsem vyňal ze společenství svého lidu, nenašel na svém panství, ve všech svých hromadách zlata a sklepech plných diamantů jedinou příležitost, jíž by užil. Ten však, kdo zakopne o kámen, zakopl o nádhernou příležitost.
Naříká-li si někdo, že ho svět minul, byl to on sám, kdo se minul se světem. Naříká-li si někdo, že mu láska neposkytla naplnění, mýlí se v tom, co je to láska: lásku nemůžeš dostat jako nějaký dárek.
Vždy najdeš příležitost, abys miloval. Staň se vojákem královny. Královna tě znát nemusí, a ty budeš přesto naplněn. Viděl jsem, jak byl můj geometr zamilován do hvězd. Dokázal proměnit paprsek světla v duchovní zákon. Byl prostředkem, cestou a přechodem. Byl včelou na kvetoucí hvězdě, kterou proměňoval v med. A též jsem viděl, jak šťastnou smrtí umíral jen proto, že se směnil za několik znaků a vzorců. Stejně jako můj zahradník, když se mu na zahradě rozpukne pod rukama růže. Hvězdy nemusí vždy najít svého geometra. Zahrada nemusí vždy najít zahradníka. Avšak ty vždycky najdeš hvězdy, zahrady i kulaté oblázky u rtů moří. Neříkej mi, žes chudý. Proto jsem také pochopil, jak je tomu s mými hlídkami v hodině odpočinku nad polévkou. Sedí tu lidé, kteří jedí. Žertují. Navzájem se pošťuchují. A všichni nenávidí obchůzku a hodinu bdění. Radují se, že úkol skončil. Ten úmorný úkol je jejich nepřítelem. Zajisté. Nepřítelem, avšak zároveň i podmínkou. Jako válka a láska. Jak jsem už říkal, milenec získává svou záři od válečníka. A válečník svou hodnotu zas od milence, který nastoupil do války. A když pak umírá uprostřed pouštního písku, neumírá v něm pouze ponurý stroj. Řekne ti: "Postarej se o mou milou, nebo o můj dům či o děti ..." Potom jeho oběť opěvuješ.
Dobře jsem si všiml, že berberští uprchlíci ani neuměli mezi sebou žertovat, ani se navzájem nepošťuchovali. Nedomnívej se však, že tu jde o prosté působení protikladu, o něco podobného, jako když se cítíš spokojený, protože ti vytrhli zkažený zub. Síla protikladu je ubohá a slabá. Pravda, účinnost vody můžeš podpořit tím, že si poručíš napít se jen jednou denně, neboť hasíš-li svou žízeň v každém okamžiku, kdy se ozve, voda ti nic neposkytuje, l kdyby však tvé potěšení vzrostlo, pořád by bylo jen potěšením břicha, jež má jen chabý význam. A bylo by to stejné, pokud by jídlo mých hlídek v hodině odpočinku znamenalo jen oddech po úmorném úkolu. Nic jiného bys tu neviděl, krom oživené chuti jedlíků. Bylo by však příliš snadné oživit Berbery tím, že bych je prostě donutil jíst jen o svátečních dnech ...
Své hlídky jsem zbudoval v hodině stráže. Sedí tu nad jídlem někdo, kdo kýmsi je. A potrava tu představuje cosi zcela jiného než jenom péči o to, aby dobytku narostlo břicho. Ten večerní chléb hlídek je cosi jako přijímání. Třebaže nikdo z vojáků to zajisté neví. Ale tak jako se obilí v chlebu skrze ně proměňuje v bdělost a pohled upřený k městu, tak se zas bdělost a pohled objímající město skrze ně proměňují v pobožnost chleba. Už to není týž chléb, který zde jedí. Oni sami nemají o svém tajemství tušení, a chceš-li je z nich vyčíst, hleď je přistihnout tehdy, když se ve vykřičené čtvrti ucházejí o ženy. "Stál jsem na hradbách," říkají, "a kolem uší mi zasvištěly tři kulky. Ani jsem se nepohnul, nepolekalo mne to." A s pýchou se zakusují do chleba. Ty si však jako hlupák, naslouchající slovům, pleteš stud lásky s chlubivostí žoldáka. Neboť líčí-li takto voják hodinu své obchůzky, nechce se ani tak ukázat velkolepým, jako spíš touží vychutnat pocit, který neumí vyslovit. Neumí sám sobě přiznat svou lásku k městu. Zemře ve jménu boha. kterého neumí pojmenovat. Už se mu odevzdal, na tobě však žádá, abys to nevěděl. A totéž žádá dokonce i od sebe. Nechce, aby to vypadalo, že se dal nalákat na velká slova, cítil by se tím pokořen. Sám sebe neumí vyjádřit, pudově však odmítá vystavit svého křehkého boha ironii. Jak tvé, tak i své vlastní. Vidíš mé vojáky, jak si hrají na hrdiny a žoldáky --- a dělá jim dobře, když tě tím uvedou v omyl ---, ale to vše jen proto, aby v hloubi duše a jaksi potají vychutnali zázračný dar lásky. A řekne-li jim dívka: "Mnozí z vás ve válce padnou, jak je to kruté" slyšíš, jak hlučně přisvědčují. Ale jen s kletbami a hartusením. Zatímco v nich ta dívka probudila tajnou radost, že byli poznáni. Jsou těmi, kdo zemřou z lásky. A kdybys promluvil o lásce, vysmějí se ti do očí. Považuješ je za hlupáky, z nichž mají květnatá slova vyždímat krev. Ano, jsou odvážní, ale z marnivosti. Hrají si na hrdiny, a zatím je to stud lásky. Dělají však dobře, neboť se stává i to, že je chceš vskutku obalamutit. Lásky k městu využíváš k tomu, aby ti zachránili tvé sýpky. Jim však na tvých sprostých sýpkách nezáleží. Pohrdají tebou a budou ti proto radši předstírat, že jdou smrti vstříc jen z marnivosti. Ty vpravdě vůbec nevíš, co je to láska k městu. Oni to o tobě, ty sytý, vědí. Zachrání město, aniž by ti to řekli, a protože tvé sýpky leží ve městě, zachráněné ti je urážlivě hodí, jako by házeli kost psu.
i PDF 
.