CXXVIII
Takto jsem pochopil, co je to slavnost. Že to je okamžik, kdy přecházíš z jednoho stavu do druhého, když jsi byl zachováváním obřadu přichystán ke zrodu. Už jsem to říkal o lodi. Nejdříve byla domem, který byl dlouho budován v rovině prken a hřebíků, a když je vystrojena, stane se nevěstou moře. A ty ji zasnoubíš. To je ten okamžik slavnosti. Spuštění lodi na vodu však není místem, v němž by ses usadil a žil.
Už jsem to říkat o dítěti. Okamžik jeho zrození je slavnost. Nebudeš si však denně po všechna příští léta mnout ruce nad tím, že se narodilo. Pro další slavnost vyčkáš proměny stavu, například dne, kdy plod z tvého stromu založí nový strom a tvůj rod poporoste dál. Už jsem to říkal o sklízení zrna. Je slavnost svážení do stodoly. Pak setba. Pak slavnost jara, které tvou setbu promění v trávu, sladkou jako nádrž svěží vody. Pak čekáš dál a přijde slavnost žní a znovu svážení do stodoly. A tak pořád dál, od jedné slavnosti ke druhé, neboť neexistuje hotová sklizeň. A neznám slavnost, k níž bys nepřicházel odněkud, a skrze niž bys zase nekráčel jinam. Šel jsi dlouho. Dveře se otevřely. To je ten okamžik slavnosti. Přesto však nebudeš z tohoto sálu živ víc než z jiného. Chci však, aby ses radoval, že jsi překročil práh, jenž kamsi vede, a schraňuji tvou radost pro chvíli, kdy protrhneš svou kuklu. Neboť jsi plamen nevelké síly a ani voják na hlídce nezáří jasem každou minutu. Schraňuji ten jas, pokud je to možné, pro dny polnic, bubnů a vítězství. Je v tobě totiž cosi podobného touze, a to si k svému zotavení žádá častého spánku. Zvolna kráčím hlubinami svého paláce, pomalu našlapuji tu na zlatou a tu zas na černou dlaždici. Pro svěžest, jež tu je v poledne zajatá, mi palác připomíná cisternu. Jdu, kolébán svým vlastním krokem: neúnavný veslař stále v tom jednom směru. Neboť již nejsem z této vlasti. Zvolna se odvíjejí stěny chodby, a když zvednu oči vzhůru do klenby, vidím, že se jemně kolébá jako oblouk mostu. Pomalu našlapuji tu na zlatý a tu zas na černý čtverec, zvolna konám svou práci, jako když četa hloubí studnu a vynáší na povrch zeminu. Pravidelně se ozývá provaz pod jejich pružnými svaly. Vím dobře, kam jdu, a nejsem již z této vlasti.
Jdu z chodby do chodby, stále svou cestou. A stěny vypadají tak a tak. A ornamenty na nich zavěšené tak a tak. Obejdu velký stříbrný stůl se svícny. Přejedu rukou po jednom z mramorových pilířů. Je chladný. Vždycky. Ale teď přicházím do obydlených končin. Jejich zvuky ke mně doléhají jako ve snu, neboť už nejsem z této vlasti. Přesto mi ten ruch domácího života připadá sladký. Důvěrná píseň srdce se člověku vždy líbí. Nic nespí nikdy docela. I tvůj pes někdy ve spánku nakrátko zakňučí ze sna a záhybe jím vzpomínka. A stejné tak můj palác, i když ho poledne uspalo. Odkudsi bouchnou do ticha dveře. Patrně služky, ženy, při nějaké práci. Nejspíš to bude z jejich království? Složily do košů čisté prádlo. Po dvou pak vyšly, aby je přenesly. A když je uložily, zavírají teď vysoké skříně. Kdesi tam proběhl určitý pohyb. Byl splněn určitý úkol. Cosi bylo právě dokončeno. Teď přijde nejspíš chvíle odpočinku, ale co mohu vědět? Nejsem již z této vlasti.
Z chodby do chodby, z černého čtverce na zlatý obcházím zvolna oblast kuchyní. Rozeznávám zpěv porcelánu. A pak zpěv stříbrné konvice, s níž kdosi do něčeho narazil. Pak kdesi hluboko tichý zvuk dveří. A potom ticho. A potom spěšné kroky. Někde se na něco zapomnělo a spěcháš honem zpátky, přeteklo mléko, vykřiklo dítě, anebo náhle ustal známý bzukot. Nějaká součástka se zasekla v pumpě, v rožni či mlýnku na mouku. Pospícháš uvést zas do chodu pokornou modlitbu ... Ale hluk kroků se rozplynul, patrně bylo mléko zachráněno, dítě zas utišeno, pumpa, rozen či mlýnek spustily zase rytmus své litanie. Hrozba byla odvrácena. Zapomenutí napraveno. Jak? To nevím. Nejsem již z této vlasti.
A nyní vcházím do království vůní. Můj palác je jako komora, jež zvolna připravuje med svých plodů, aroma svých vín. Jako kdybych tu plul přes jakési nehybné provincie. Zde zralé kdoule. Zavřu oči a ještě dlouho je cítím. A tady santalové dřevo truhlic. A tady prostě jen čerstvě umyté dlaždice. Každá vůně si v průběhu generací vymezila svou říši, takže by se tu vyznal i slepý. Patrně nad těmi oblastmi panoval už můj otec. Ale já jdu a vlastně na to ani nemyslím. Nejsem již z této vlasti. Potkal jsem otroka, který se přede mnou přitiskl ke zdi, jak velí rituál. Já mu však ve své dobrotě řekl: "Ukaž mi svůj košík," aby měl pocit, že i on něco na světě znamená. Lesklými, v oblouk sepjatými pažemi ho opatrně sňal z hlavy. A s úctou, se sklopeným zrakem mi ukázal své datle, fíky a mandarinky. Dlouze jsem přivoněl. Pak jsem se usmál. A jeho úsměv se rozšířil a navzdory tomu, co káže rituál, pohlédl mi zpříma do očí. A pažemi sepjatými do oblouku postavil košík zpátky na hlavu a pořád na mne hleděl tak zpříma. "Co znamená ta rozsvícená lampa?" řekl jsem si. "Vzpoura i láska se dokážou rozšířit jak požár. Jakého druhu je ten skrytý oheň, jenž plane tam za zdmi, v hloubi mého paláce?" A zahleděl jsem se na toho otroka, jako bych hleděl do mořských hlubin. A řekl jsem si: ,Ach, veliké je tajemství člověka!" A šel jsem dál, aniž jsem hádanku rozřešil, neboť jsem jíž nebyl z této vlasti. Kráčel jsem přes sál odpočinku. A přes sál poradní, kde se mé kroky rozlehly. A pak jsem zvolna, stupeň po stupni, sešel po schodech k poslední chodbě. A když jsem po ní vykročil, náhle jsem zaslechl tlumenou ránu a cinkot zbraní. Shovívavě jsem se usmál: hlídky patrně usnuly, můj polední palác je jako spící úl, jehož pohyb náhle zpomalený nanejvýš lehce zvíří několik neposedných, kteří nedovedou spočinout, či zapomnětlivých, utíkajících za tím, na co zapomněli, či onen věcný neklid, který neustále něco opravuje, zdokonaluje, rozbíjí. Ve stádu koz se vždycky najde jedna, která mečí, z města, jež usnulo, se vždycky zvedá jakési nejasné volání, a i tím nejtišším hřbitovem prochází vždycky alespoň noční hlídač. A šel jsem proto zvolna a se sklopenou hlavou dál, abych neviděl, jak se mé hlídky spěšně upravují, neboť co na tom záleželo: nebyl jsem již z této vlasti.
Hlídky pak ztuhly, pozdravily a otevřely obě křídla dveří. Přimhouřil jsem oči před ostrým sluncem a na okamžik jsem zůstat na prahu stát. Neboť v tu stranu jsou pole. Oblé pahorky, vyhřívající na slunci révu. Čtvercové lány úrody. Půda vonící křídou. A jiná hudba, hudba včel a kobylek a cvrčků. A já v tu chvíli přešel z jedné kultury do druhé, abych se nadýchl poledne nad svou říší. A právě jsem se zrodil.
i PDF 
.