Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CXXVIII

Takto jsem pochopil, co je to slavnost. Že to je okamžik, kdy přecházíš z jednoho stavu do druhého, když jsi byl zachováváním obřadu přichystán ke zrodu. Už jsem to říkal o lodi. Nejdříve byla domem, který byl dlouho budován v rovině prken a hřebíků, a když je vystrojena, stane se nevěstou moře. A ty ji zasnoubíš. To je ten okamžik slavnosti. Spuštění lodi na vodu však není místem, v němž by ses usadil a žil.

Už jsem to říkat o dítěti. Okamžik jeho zrození je slavnost. Nebudeš si však denně po všechna příští léta mnout ruce nad tím, že se narodilo. Pro další slavnost vyčkáš proměny stavu, například dne, kdy plod z tvého stromu založí nový strom a tvůj rod poporoste dál. Už jsem to říkal o sklízení zrna. Je slavnost svážení do stodoly. Pak setba. Pak slavnost jara, které tvou setbu promění v trávu, sladkou jako nádrž svěží vody. Pak čekáš dál a přijde slavnost žní a znovu svážení do stodoly. A tak pořád dál, od jedné slavnosti ke druhé, neboť neexistuje hotová sklizeň. A neznám slavnost, k níž bys nepřicházel odněkud, a skrze niž bys zase nekráčel jinam. Šel jsi dlouho. Dveře se otevřely. To je ten okamžik slavnosti. Přesto však nebudeš z tohoto sálu živ víc než z jiného. Chci však, aby ses radoval, že jsi překročil práh, jenž kamsi vede, a schraňuji tvou radost pro chvíli, kdy protrhneš svou kuklu. Neboť jsi plamen nevelké síly a ani voják na hlídce nezáří jasem každou minutu. Schraňuji ten jas, pokud je to možné, pro dny polnic, bubnů a vítězství. Je v tobě totiž cosi podobného touze, a to si k svému zotavení žádá častého spánku. Zvolna kráčím hlubinami svého paláce, pomalu našlapuji tu na zlatou a tu zas na černou dlaždici. Pro svěžest, jež tu je v poledne zajatá, mi palác připomíná cisternu. Jdu, kolébán svým vlastním krokem: neúnavný veslař stále v tom jednom směru. Neboť již nejsem z této vlasti. Zvolna se odvíjejí stěny chodby, a když zvednu oči vzhůru do klenby, vidím, že se jemně kolébá jako oblouk mostu. Pomalu našlapuji tu na zlatý a tu zas na černý čtverec, zvolna konám svou práci, jako když četa hloubí studnu a vynáší na povrch zeminu. Pravidelně se ozývá provaz pod jejich pružnými svaly. Vím dobře, kam jdu, a nejsem již z této vlasti.

Jdu z chodby do chodby, stále svou cestou. A stěny vypadají tak a tak. A ornamenty na nich zavěšené tak a tak. Obejdu velký stříbrný stůl se svícny. Přejedu rukou po jednom z mramorových pilířů. Je chladný. Vždycky. Ale teď přicházím do obydlených končin. Jejich zvuky ke mně doléhají jako ve snu, neboť už nejsem z této vlasti. Přesto mi ten ruch domácího života připadá sladký. Důvěrná píseň srdce se člověku vždy líbí. Nic nespí nikdy docela. I tvůj pes někdy ve spánku nakrátko zakňučí ze sna a záhybe jím vzpomínka. A stejné tak můj palác, i když ho poledne uspalo. Odkudsi bouchnou do ticha dveře. Patrně služky, ženy, při nějaké práci. Nejspíš to bude z jejich království? Složily do košů čisté prádlo. Po dvou pak vyšly, aby je přenesly. A když je uložily, zavírají teď vysoké (...)

(......)