Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CXXX

Hierarchie je zajisté nespravedlivá, protože tě brzdí a brání ti. aby ses uskutečňoval. Jenomže v boji s onou hierarchií půjdeš a postupně zbouráš jednu stavbu za druhou, až zůstane jen stojatý močál, v němž se ledovce slily. Chceš, aby byli jedni jako druzí, neboť rovnost s totožností je pro tebe totéž. Kdežto já říkám, že jsou si rovni, ne když se co nejvíc podobají jedni druhým, nýbrž když všichni stejně slouží říši.

Podobně jako při šachové hře: je vítěz a je poražený. Někdy se stává, že vítěz nasadí posměšný úsměv, aby poraženého pokořil. Takoví už lidé jsou. Ty však v duchu své spravedlnosti zakážeš, aby někdo v šachové hře zvítězil. A řekneš: "Jakou má vlastně vítěz zásluhu? Buďto byl chytřejší, nebo lépe ovládal hru. Vítězství je u něho jen výrazem určitého stavu. Kdyby byl červenější v tváři nebo mrštnější, kdyby měl více či méně vlasů, proč by za to měl být oslavován? ..."

Já jsem však zažil, jak takový poražený vydrží v naději na slavné vítězství hrát v šachy celá léta. Už tím, že je možné, tě vítězství obohacuje, i kdyby nebylo určeno tobě. Tak jako perla na mořském dně.

Neklam se totiž v tom, co je závist: je to jen znamení určité silokřivky. Zavedu třeba nějaké vyznamenání. A vyvolení, kteří dostali na prsa můj kamínek, se pyšně natřásají. Začneš jim závidět. A přijdeš se svou spravedlností, která však pochází jen z ducha vyrovnání. A rozhodneš: "Ať nosí kamínek na prsou každý." A věru, kdo by od té chvíle toužil po podobné ozdobě? Nežils pro onen kamínek, nýbrž pro jeho smysl.

Nu vida, řekneš. Zmenšil jsem lidskou bídu. Vyléčil jsem lidi z touhy po kamíncích, které nemohou mít všichni. Tvá úvaha vychází ze závisti, neboť závist působí bolest. Předmět závisti je proto cosi špatného. A nenecháš žít nic, čeho nelze dosáhnout. Dítě natáhne ruku a bude volat po hvězdě. V duchu své spravedlnosti ji tedy budeš muset uhasit. Podobně jako s drahými kameny. Ty je ukládáš do muzea. Říkáš: "Patří všem." Ovšem, za deštivých dnů budou okolo vitrín proudit lidé. A nad sbírkami smaragdů budou jen zívat, neboť tu už nebude obřad, jenž by smaragdy ozářil smyslem. Oč budou pak zářit víc než broušené sklo? Dokonce i diamant jsi zbavil jeho jedinečné povahy. Mohl být totiž pro tebe. Tys ho však připravil o záři, jež pocházela z toho, že po něm člověk toužit. Stejné tak, proměníš-li ženu v zakázané ovoce. I kdyby pak byla sebekrásnější, bude to jen loutka z vosku. Nikdy jsem neviděl, že by někdo zemřel pro obraz ženy, zachovaný na basreliéfu sarkofágu až do jeho doby, i kdyby to byl obraz jakkoli nádherný. Může působit kouzlem či melancholií minulosti, ne však krutostí touhy.

Ani tvůj diamant nezůstane týž, nebude-li ho moci nikdo získat. On totiž zářil právě tím. Znamenal pro tebe slávu a poctu a zvyšoval (...)

(......)