CXXX
Hierarchie je zajisté nespravedlivá, protože tě brzdí a brání ti. aby ses uskutečňoval. Jenomže v boji s onou hierarchií půjdeš a postupně zbouráš jednu stavbu za druhou, až zůstane jen stojatý močál, v němž se ledovce slily. Chceš, aby byli jedni jako druzí, neboť rovnost s totožností je pro tebe totéž. Kdežto já říkám, že jsou si rovni, ne když se co nejvíc podobají jedni druhým, nýbrž když všichni stejně slouží říši.
Podobně jako při šachové hře: je vítěz a je poražený. Někdy se stává, že vítěz nasadí posměšný úsměv, aby poraženého pokořil. Takoví už lidé jsou. Ty však v duchu své spravedlnosti zakážeš, aby někdo v šachové hře zvítězil. A řekneš: "Jakou má vlastně vítěz zásluhu? Buďto byl chytřejší, nebo lépe ovládal hru. Vítězství je u něho jen výrazem určitého stavu. Kdyby byl červenější v tváři nebo mrštnější, kdyby měl více či méně vlasů, proč by za to měl být oslavován? ..."
Já jsem však zažil, jak takový poražený vydrží v naději na slavné vítězství hrát v šachy celá léta. Už tím, že je možné, tě vítězství obohacuje, i kdyby nebylo určeno tobě. Tak jako perla na mořském dně.
Neklam se totiž v tom, co je závist: je to jen znamení určité silokřivky. Zavedu třeba nějaké vyznamenání. A vyvolení, kteří dostali na prsa můj kamínek, se pyšně natřásají. Začneš jim závidět. A přijdeš se svou spravedlností, která však pochází jen z ducha vyrovnání. A rozhodneš: "Ať nosí kamínek na prsou každý." A věru, kdo by od té chvíle toužil po podobné ozdobě? Nežils pro onen kamínek, nýbrž pro jeho smysl.
Nu vida, řekneš. Zmenšil jsem lidskou bídu. Vyléčil jsem lidi z touhy po kamíncích, které nemohou mít všichni. Tvá úvaha vychází ze závisti, neboť závist působí bolest. Předmět závisti je proto cosi špatného. A nenecháš žít nic, čeho nelze dosáhnout. Dítě natáhne ruku a bude volat po hvězdě. V duchu své spravedlnosti ji tedy budeš muset uhasit. Podobně jako s drahými kameny. Ty je ukládáš do muzea. Říkáš: "Patří všem." Ovšem, za deštivých dnů budou okolo vitrín proudit lidé. A nad sbírkami smaragdů budou jen zívat, neboť tu už nebude obřad, jenž by smaragdy ozářil smyslem. Oč budou pak zářit víc než broušené sklo? Dokonce i diamant jsi zbavil jeho jedinečné povahy. Mohl být totiž pro tebe. Tys ho však připravil o záři, jež pocházela z toho, že po něm člověk toužit. Stejné tak, proměníš-li ženu v zakázané ovoce. I kdyby pak byla sebekrásnější, bude to jen loutka z vosku. Nikdy jsem neviděl, že by někdo zemřel pro obraz ženy, zachovaný na basreliéfu sarkofágu až do jeho doby, i kdyby to byl obraz jakkoli nádherný. Může působit kouzlem či melancholií minulosti, ne však krutostí touhy.
Ani tvůj diamant nezůstane týž, nebude-li ho moci nikdo získat. On totiž zářil právě tím. Znamenal pro tebe slávu a poctu a zvyšoval tvůj lesk. Ale tys proměnil diamanty v ozdobu vitrín. Budou tedy poctou pro vitríny. Protože však sám netoužíš stát se vitrínou, nezatoužíš ani po diamantu.
Když potom vhodíš diamant do ohně, abys tou obětí dodal slavnostnímu dni vznešenosti a aby se tvůj duch a srdce tím víc rozzářily, nevhodíš vlastně do ohne nic. Nebudeš to už ty, kdo obětoval diamant. Bude to pouze dar tvé vitríny. A té je to zcela lhostejné. S diamantem, který ti k ničemu není, nemůžeš už hrát. Nebo kdybys ho zazdil do tmy chrámového pilíře, abys ho daroval bohům, také nezazdíš nic. Pilíř bude jen jakési skladiště, které ho ukryje o trochu lépe než vitrína, pokud však slunce vytáhne lid z města, bude ukryt ve vitríně stejně dobře. Takový diamant už nemá hodnotu daru, protože není věcí, kterou lze dát. Je to věc určená k uložení. Tam nebo onam. Ztratil svou magnetickou sílu. Své božské silokřivky. Cos tím získal? Já naopak přikazuji, že se nikdo, kdo nepochází z proroka, nesmí oblékat červeně. Poškodím tím snad ostatní? Nikdo se červeně neoblékal. Červená barva neměla smysl. Ale teď každý sní o tom, chodit v červených šatech. Vtiskl jsem červené barvě určitou moc a tys její existencí obohacen, i když třeba není pro tebe. A závist, kterou cítíš, je znamením nové silokřivky.
Tobě však říše připadá dokonalá, jestliže ten, kdo usedne se zkříženýma nohama uprostřed města, zemře na místě hladem a žízní. Neboť nebude mít nic, co by jej táhlo spíš nalevo či napravo, kupředu nebo dozadu. A nikdo mu nebude nic přikazovat, stejně jako nebude nic přikazovat on. A nic ho nebude pudit za nedosažitelným diamantem ani za kamínkem na prsou ani za červenými šaty. A u kupce s pestrými látkami bude celé hodiny zívat, čekaje, až vtisknu jeho touhám nějaký směr a smysl. Zakážu-li však červenou, pohleď, jak začne šilhat po fialové ... anebo je-li vzpurný a svobodný, nenávidí-li pocty a přehlíží konvence a je mu k smíchu smysl barev, podřízených mé libovůli, nechá si v krámě vyprázdnit všechny police a prohrabe celý sklad, jen aby našel barvu co nejvíc opačnou červené, třeba křiklavou zeleň, a bude ohrnovat nos tak dlouho, dokud nenajde to nejdokonalejší z nejdokonalejšího. A v téhle křiklavé zeleni, pln pohrdání k mé hierarchii barev, si bude slavně vykračovat po městě. Nicméně jsem mu tím dodal života na celý jeden dlouhý den. Jinak by, oblečen červeně, zíval někde v muzeu, neboť prší.
"Když ustavím nějaký svátek," říkal otec, "neustavuji tím svátek, nýbrž určitý vztah. A odbojníci se hned začnou pošklebovat a proti mému svátku si schválně určí jiný. Tím však pouze utvrdí týž vztah a pomohou mu trvat. Trochu jich tedy pozavírám, abych jim udělal radost, neboť si přejí, aby byl jejich obřad brán vážně. A totéž chci i já."
i PDF 
.