CXXXII
Přišel mne zase navštívit onen prorok tvrdého pohledu a navíc šilhavý, v němž doutnal dnem i nocí posvátný hněv.
"Je třeba zachránit spravedlivé," řekl. "Jistěže," odvětil jsem, "nevidím také žádný důvod, proč by měli být trestáni." "Je třeba odlišit je od hříšných."
"Jistěže " odvětil jsem. "Ten nejdokonalejší nechť je povýšen, aby byl příkladem. Nejlepší sochu toho nejlepšího sochaře také postavíš na piedestal. Dětem také čteš ty nejlepší básně. Za královnu také toužíš mít tu nejkrásnější ženu. Neboť dokonalost je směr, který je třeba ukazovat, i když jí nemůžeš dosáhnout." Ale prorok se rozohnil:
"A potom, až bude onen národ spravedlivých vybrán, musí zůstat zachován jen on, aby tak byla jednou provždy vyhlazena všechna zkaženost."
"Ach, to ses nějak příliš rozběhl," řekl jsem. "Chceš oddělovat květ od stromu. Zušlechtit úrodu tím, že zrušíš hnůj. Zachovat velké sochaře tím, že špatným srazíš hlavu. Já však znám pouze lidi více či méně nedokonalé a strom, který vyrůstá od rašeliny do květu. A říkám, že dokonalost říše spočívá na hříšných." "Ctíš tedy hříšnost!"
"Tak jako ctím tvou hloupost, neboť je dobré vytyčit ctnost jakožto plně žádoucí a zcela dosažitelný stav dokonalosti. Je dobré, když je tu obraz člověka naprosto ctnostného, i když takový člověk nemůže existovat protože jednak lidský tvor je slabý a jednak naprostá dokonalost, ať v čemkoli, přivozuje smrt. Je však dobré, má-li směr podobu cíle. Kráčet k nedostižnému předmětu by tě unavilo. Vím, co to je plahočit se tvrdě pouští. Zpočátku má člověk pocit, že ji nedokáže překonat. Udělám si však šťastný přístav z některé daleké duny. Dojdu k ní a ona ztratí svou moc. Udělám si šťastný přístav z krajkoví na obzoru. Dojdu k němu a ono ztratí svou moc. Zvolím si další cílový bod. A od cíle k cíli se postupně vynořím z pouště.
Buďto je hříšnost známkou prostoty a nevinnosti jako u gazel, a když ji poučíš, změní se v ctnostnou něhu. nebo čerpá potěšení z útoku proti mravnosti. Mravnost je její půda. Z mravnosti hříšnost žije a ji ustavuje. Když jdou opilí vojáci, běží matky za dcerami a nedovolí jim se ukázat. Ale vojáci v tvé utopické říši by jen cudně klopili oči, jako by tu ani nebyli, takže kdyby se dívky koupaly třeba nahé, neviděl bys v tom nic nepatřičného. Mravnost v mé říši je však cosi jiného než jen nedostatek nemravnosti (nejmravnější by pak byli ti, kdo zemřeli). Mravnost mé říše je skrytá horoucnost, zdrženlivost a úcta k sobě samému a odvaha. Ochrana hotového medu ve jménu lásky. A jde-li tu někde opilý voják, pak jenom utvrzuje mravnost."
"Přeješ si tedy, aby opilí vojáci začali vykřikovat své oplzlosti ..."
"Naopak, já je trestám, abych tím utvrdil i jejich vlastní mravnost. Jenomže čím víc ji utvrdím, tím je i lákavější na ni útočit. Šplhat na horský štít ti přinese víc radosti než šplhat na oblý kopec. Přemoci tvrdého protivníka ti přinese víc radosti, než přemoci hlupáčka, který se nebrání. Jen tam, kde chodí ženy zahalené, hoříš touhou spatřit jejich tvář. Napětí silokřivek v určité říši posuzuji podle toho, jak tvrdými tresty je tu udržována žádostivost v rovnováze. Vystavím-li v horách říční přehradu, rád měřím sílu jejího zdiva. Je znamením mé moci. Proti ubohé louži totiž stačí hradba z lepenky. A proč by se mi mělo líbit, kdybych mel z vojáků kleštěnce? Chci, aby se opírali do hradeb plnou vahou. Jen tehdy budou velcí jak ve své hříšnosti, tak v tvorbě, která onu hříšnost překlene.' "Chceš tedy, aby byli plni vilných choutek ..." "Nikoliv. Nic jsi nepochopil," řekl jsem.
i PDF 
.