CXXXIII
Jindy na mne zase kdosi přišel s otázkou po spravedlnosti.
"Co je správný čin, to možná vím" řekl jsem, "ale co je spravedlnost, nevím. Je správné, abys byl živen podle své práce. Je správné, aby se ti dostalo v nemoci ošetření. Pokud ses nedopustil zločinu, je správné, abys byl svobodný. Taková samozřejmost však daleko nevede ... Správné je to, co odpovídá obřadu.
Je-li třeba obvázat raněného, vyžaduji na lékaři, aby se plahočil přes poušť třeba po rukou a po kolenou, I kdyby šlo třeba o nevěrce. Neboť tím utvrzuji úctu k člověku. Ale povede-li má říše s říší onoho nevěrce válku, pak pošlu přes poušť vojáky, aby tam rozeseli v slunci jeho vnitřnosti. Neboť tím utvrdím říši." "Nerozumím ti, Pane ..."
"Mám rád, když kováři zpívají písně hřebíků a hledí, jak kvůli hřebíkům ukrást náčiní tesařům. Mám rád, když tesaři hledí, jak kvůli prknům pokazit práci kovářům. Mám rád, když stavitel, který je nad nimi, drží tesaře na uzdě ve jménu hřebíků a kováře ve jménu prken. Z tohoto napětí silokřivek se totiž zrodí loď, a od tesařů, kterým chybí vášeň a mají úctu k hřebíkům, ani od kovářů, kterým chybí vášeň a mají úctu k prknům, nemohu nic čekat." "Chválíš tedy nenávist?"
"Nenávist strávím a překlenu, chválím však lásku. A láska se nesváže ve tvar lodi jinak, než nad prkny a hřebíky." A když jsem poodešel, vznesl jsem k Bohu tuto modlitbu: "Pro tuto chvíli, Pane, musím obě ty protichůdné pravdy přijmout, i pravdu vojáka, který hledá, jak zasadit ránu, i pravdu lékaře, který se snaží léčit. I když nemohu ze své roviny postřehnout jejich klenbový svorník. Nechci však smiřovat horké nápoje s ledovými a vyrábět z nich nápoj vlažný. Nechci, aby se zasazovaly rány nebo aby se léčilo umírněně. Ztrestám lékaře, který odmítne léčit, ztrestám vojáka, který odmítne bojovat. A je mi jedno, jsou-li slova svárlivá. Neboť jen do této pasti, složené z rozličné stavební hmoty, mohu svou kořist chytit v plné jednotě, jednotě, jež představuje člověka určité povahy, a ne jiné. Tápavě hledám tvé božské silokřivky, a protože nemohu vidět, co neleží v mé rovině, říkám, že jsem zvolil rituál svého obřadu správně, jestliže se v něm cítím volný a lehce se mi dýchá. Tak jako sochař, Pane, který zleva trochu zmáčkne hlínu a cítí uspokojení, třebaže by nedovedl říci, proč. Má pocit, že právě tím způsobem obdařil hlínu určitou mocí.
Směřuji k Tobě jako strom, který se rozvíjí podle silokřivek svého semene. Slepec, Pane, také nezná oheň. Ale v dlaních jsou silokřivky, které jsou na oheň citlivé. A půjde třeba trním, neboť proměna je vždy bolestná. Podle tvé milosti, Pane, směřuji k Tobě po onom svahu, který vede k uskutečnění.
Ty nesestoupíš k tomu, co jsi stvořil, a nemám naději, že by mne poučilo něco jiného než teplo ohně či napětí semene. Tak jako housenka, která o křídlech nic neví. Nedoufám, že by mne poučilo loutkové divadlo archandělských zjevení. Nemohlo by mi povědět nic, co by za to stálo. Hovořit housence o křídlech nebo kováři o lodi nemá cenu. Stačí, když vášeň stavitele vytvoří pro loď silokřivky. Když semeno vytvoří silokřivky křídel. A zrno silokřivky stromu. A když Ty, Pane, prostě jsi. Má samota mne, Pane, někdy mrazí. A v poušti samoty si žádám nějakého znamení. Tys mne však v onom snu poučil. Pochopil jsem, že jakékoli znamení je marnost, neboť kdybys byl z mé roviny, nenutil bys mne růst. A co bych si, Pane, počal se sebou, tak jak jsem?
A proto jdu a vznáším modlitby, na něž není odpovídáno, a jsem tak slepý, že se musím řídit jen slabým teplem na uvadlých dlaních, ale Tebe, Pane, přesto chválím, že mi neodpovídáš, neboť kdybych našel, co hledám, už bych se nemusel uskutečňovat.
Kdybys v podobě archanděla vykročil prostě sám od sebe k člověku, byl by člověk dovršen. Přestal by řezat prkna, kovat hřebíky, přestal by bojovat, starat se o nemocné. Přestal by zametat pokoj i zbožňovat svou milou. Kdyby Tě, Pane, mohl nazřít, chtěl by ti potom vzdávat hold lásky onou tápavou oklikou skrze lidi? Je-li chrám postaven, vidím jen chrám, a ne už kameny.
Pane, jsem už starý a slabý jako stromy v zimním větru. Unavený nepřáteli stejně jako přáteli. Neuspokojený pomyšlením, že musím současně zabíjet i léčit, neboť jsi do mne vložil onu potřebu zvládat rozpory, pro kterou je můj osud tak krutý. Právě proto však musím stoupat stále výš, od jedné zemřelé otázky ke druhé, vstříc Tvému tichu. Ach, Pane, uspi mne v hloubi těch písečných pustin, na nichž jsem poctivě pracoval, a dej, ať my všichni, i můj milovaný nepřítel, který odpočívá na severu říše, i můj přítel, který byl jediným skutečným geometrem, i já sám, který jsem přešel přes horský hřeben a od té chvíle jsem nechal své pokolení jakoby na druhém svahu hory, dej, ať my všichni se spojíme k Tvé slávě v jedno."
i PDF 
.