CXXXVII
Chtěl jsem v tobě probudit lásku k bratru. A probudil jsem současně i smutek z vašeho odloučení. Chtěl jsem v tobě probudit lásku k manželce. A probudil jsem současně i smutek z vašeho odloučení. Chtěl jsem v tobě probudit lásku k příteli. A zároveň jsem probudil i smutek z vašeho odloučení. Tak jako ten, kdo buduje studny, buduje tím zároveň i jejich nepřítomnost.
Když jsem však viděl, jak nesmírnou bolest ti to odloučení působí, chtěl jsem tě vyléčit a poučit tě o tom, co je přítomnost. Neboť pro člověka, který umírá žízní, je nepřítomná studna ještě pořád sladší než svět, v němž studny vůbec nejsou. A hoří-li tvůj dům, pláčeš, i když jsi kdesi daleko a navždy ve vyhnanství.
Vím, že přítomnost bývá někdy velkodušná jako strom, který doširoka rozprostírá své větve, aby poskytl stín. Neboť jsem ten, jenž bydlí, a chci ti ukázat tvé obydlí. Vzpomeň si, jak chutná láska v onu chvíli, kdy rozbřesk vrátí barvu tvé zelenině, kterou se chystáš prodat na trhu, a ty obejmeš ženu a začneš zeleninu nakládat v poněkud vratké pyramidě na svého osla. Žena se na tebe usmívá. Stojí na prahu připravena k práci stejně jako ty, bude zametat dům a leštit nádobí a chystat jídlo a bude na tebe myslet, aby tě mohla překvapit nějakou dobrotou, a sama pro sebe si bude říkat: "Jen aby se nevrátil moc brzy, aby mne nepřekvapil a nezkazil mi radost ..." Zdánlivě tedy odcházíš kamsi daleko a ona si přeje, aby ses vrátil pozdě, a přesto ji od tebe nic nedělí. A s tebou je to stejné, neboť svou cestou posloužíš domu, který je sešlý a potřebuje opravit a získat zpátky svůj veselý vzhled. Chystáš se koupit z výdělku nějaký tlustý koberec a ženě stříbrný náhrdelník. Proto si cestou zpíváš, a třebaže zdánlivě odcházíš pryč, bydlíš v láskyplném míru. Zatímco vedeš osla a urovnáváš koše a protíráš si oči --- je totiž časně ráno --- drobnými krůčky své hole buduješ svůj dům. V tu chvíli patříš manželce víc než jindy ve chvíli zahálky, kdy stojíš doma na prahu a hledíš k obzoru a ani ti nepřijde na mysl, aby ses obrátil a vychutnal něco ze svého království, neboť v tu chvíli máš v hlavě nějakou dalekou svatbu, na niž bys rád šel, nebo nějakou nudnou dřinu, nebo přítele. A když jste se teď už poněkud probudili a tvůj osel se konečně uráčí projevit trochu horlivosti, nasloucháš jeho dupotu, který, byť asi dlouho nepotrvá, zní na kamení jako píseň, a přemýšlíš o tom, co všechno dopoledne uděláš. A usmíváš se. Víš už, v kterém krámě budeš smlouvat o stříbrný náramek. Starého kupce znáš. Tvá návštěva ho potěší, jsi jeho nejlepší přítel. Zeptá se na tvou ženu. Ví, že je drobná a křehká, bude se tedy vyptávat na její zdraví. Poví ti o ní tolik, ale tolik dobrého a tak přesvědčivým hlasem, že kdyby tu chválu slyšel i ten nejméně bystrý kolemjdoucí, usoudil by, že si ta žena zaslouží náramek ze zlata. Ale ty povzdechneš. Takový už je život. Nejsi král. Jsi jenom zelinář. A kupec také povzdechne. A když se patřičně navzdycháte na počest onoho nedosažitelného zlatého náramku, sám ti přizná, že stříbrné náramky jsou vlastně lepší. "Náramek má být především těžký," bude ti vysvětlovat. "A zlaté náramky jsou vždycky lehké. Takový náramek má tajemný smysl. Je prvním článkem řetězu, který vás oba spojuje. Tíha řetězu je v lásce sladká. Když se paže půvabně zvedne, aby ruka upravila závoj, náramek svou tíhou hned zahovoří k srdci." A vrátí se z pozadí krámu s tou nejtěžší ze všech svých obručí a bude chtít, abys zavřel oči a sám ho potěžkal, protože tak nejlíp poznáš, jaké potěšení ti to způsobí. A ty tu zkoušku podstoupíš. A přisvědčíš. Ale zase povzdechneš. Takový už je život. Nejsi vůdcem bohaté karavany. Jsi jenom oslař, který má svého osla. A ukážeš na osla, který čeká venku a nevypadá ani trochu bujaře. A řekneš: "Celé mé bohatství je taková troška, že pod tím nákladem dokázal dnes ráno klusat." A kupec tedy povzdechne také. A když se patřičně navzdycháte na počest onoho nedosažitelného těžkého náramku, přizná ti, že lehké náramky jsou nakonec lepší, protože ciselování je na nich jemnější. A ukáže ti ten, který sis přál. Mudroval jsi nad tím totiž celé dny jako nějaký státník. Část měsíčního výdělku musí zbýt na tlustý koberec, další na nové hrábě a další konečně na běžné jídlo ... A teď začne teprve ten pravý tanec, neboť kupec zná lidi. Když vytuší, že se ryba chytila, nepustí už vlasec z ruky. Ty řekneš, že je náramek moc drahý, a začneš se loučit. On tě však zavolá zpátky. Je přece tvůj přítel. A pro tvou krásnou manželku už něco obětuje. Nesmírně by ho mrzelo, kdyby se měl ten jeho poklad dostat do rukou nějaké šeredy. Začneš se tedy vracet, ale pomalu. Jako bys šel jen na procházku. A ohrnuješ nos. Náramek potěžkáváš. Když není náramek těžký, moc velkou cenu nemá. A stříbro se neleskne. Nevíš, máš-li koupit tenhle ubohý šperk nebo spíš krásnou barevnou látku, které sis povšiml v jiném krámě. Ale příliš pohrdavé se zase tvářit nesmíš, nebo se kupec vzdá naděje. Že by ti něco prodal, a nechá tě odejít. A ty pak se budeš červenat za nepovedenou záminku, s níž se k němu, pokoktávaje, vrátíš.
Ten, kdo by vůbec neznal lidi, viděl by v tom tanci ovšem tanec lakoty, ačkoli je to tanec lásky, a vida tě, jak vykládáš o svém oslu a zelenině, nebo jak mudruješ nad zlatem a stříbrem, nad jeho objemem či jemnou prací, a tímto zdlouhavým okolkováním oddaluješ svůj návrat, pomyslel by si, že jsi teď věru daleko od svého domu, ačkoli právě v tom okamžiku v něm doopravdy bydlíš. Patří-li totiž tvé kroky k obřadu lásky či k obřadu domu, pak nejsou pro tebe dům ani láska nepřítomné, ani když se z nich vzdálíš. Nejsi svou nepřítomností odloučen, ale svázán, nejsi skrze ní odtržen, ale spojen. A dokázal bys vůbec říci, kde leží mezník, za nímž se nepřítomnost stává odtržením? Pokud má obřad pevné vazivo, pokud dobře nazíráš boha, v němž jste spolu propojeni, a pokud je ten bůh dost palčivý, kdo by tě mohl od tvého domu či od přítele odloučit? Poznal jsem syny, kteří říkali: "Otec zemřel dřív, než stačil dostavět u svého obydlí levé křídlo. Já je dostavím. Ještě než stačil vysázet všechny stromy. Já je vysázím. Otec zemřel a dal mi za úkol pokračovat v jeho díle dál. Já tedy pokračuji. Nebo abych zůstal věrný jeho králi. Zůstávám tedy věrný." V takových domech jsem nikdy necítil, že by byl otec mrtvý.
Hledáš-li pro sebe a svého přítele společný kořen jinde než v sobě či v něm, je-li tu pro vás dva pod rozličností stavební hmoty určitý božský uzel, který svazuje věci, pak vás žádná vzdálenost ani žádný čas nemohou rozdělit, neboť takoví bozi, na nichž je založena vaše jednota, se vysmívají zdem i mořím.
Znal jsem jednoho starého zahradníka, a ten mi vyprávěl o svém příteli. Než je život rozdělil, žili dlouho jako dva bratři, popíjeli spolu večer čaj, světili stejné svátky, a když potřebovali poradit nebo se svěřit, chodili jeden za druhým. Mnoho co říci si samozřejmě neměli, spíš je bývalo vidět, jak se po práci procházejí a mlčky si prohlížejí květiny, zahrady, nebe a stromy. Ale když jeden z nich potřásl hlavou a dotkl se prstem některé rostliny, hned se sehnul i druhý a také potřásl hlavou, neboť poznal stopu housenek. A z rozvitých květů měli oba stejné potěšení. Ale stalo se, že jakýsi kupec jednoho z nich najal, aby po několik týdnů provázel jeho karavanu. Přepadli je však lupiči, a různé životní náhody, války mezi říšemi, bouře, ztroskotání, neštěstí, smutky a sháňka živobytí potom tím člověkem smýkaly po dlouhá léta jako moře sudem, až ho od zahrady k zahradě dostrkaly na druhý konec světa. Po létech tichého stáří dostal můj zahradník náhle od svého přítele dopis. Ví bůh, kolik let ten dopis putoval. Ví bůh, jaké poštovní cesty, jací jezdci, lodě, karavany ho s vytrvalostí mořských vln postupně dopravili až k jeho zahradě. A jak byl toho rána všecek rozzářen štěstím, o něž se toužil podělit, prosil mne, abych si ten dopis přečetl. Jako kdyby mi nabízel k přečtení báseň, a napjatě sledoval mou tvář, jak mne ta četba vzruší. A bylo tam ovšem jen pár slov, neboť oba zahradníci ovládali mnohem lépe rýč než pero. Četl jsem prostě toto: "Dnes ráno jsem prořezal růžové keře ..." A když jsem se zamyslel nad tím podstatným, které tu zřejmě nebylo k vyslovení, potřásl jsem hlavou, stejně jak by to udělali oni.
Od té chvíle neměl můj zahradník klidu. Mohls ho slyšet, jak se vyptává na zeměpis a plavbu, na kurýry, karavany a války mezi říšemi. Po třech letech jsem náhodou posílal jakési poselství na druhý konec země. Dal jsem svého zahradníka zavolat: "Můžeš napsat svému příteli." Trochu na to doplatily mé stromy a zelenina v zahradě a housenky teď měly hotové hody; začal totiž po celé dny vysedávat doma a s povystrčeným jazykem, jako dítě nad úlohou, čmáral a škrtal a začínal znovu a znovu, neboť věděl, že potřebuje říci cosi naléhavého a že se musí svému příteli tlumočit celý, v celé své pravdě. Potřeboval vybudovat svou vlastní lávku přes propast a skrze prostor a čas dosáhnout oné druhé části sebe sama. Potřeboval vyslovit svou lásku. Konečně mi celý zrudlý přinesl svou odpověď a zase s napětím sledoval mou tvář, aby spatřil odlesk oné radosti, kterou se tentokrát rozzáří adresát, a aby tak vyzkoušel sílu svých důvěrných sdělení. A já jsem četl v jeho pečlivém a neobratném rukopise, který byl jako hluboce přesvědčená modlitba (a skutečně to bylo také to nejdůležitější, co mu mohl říci, neboť tak jako stařenám, které si ničí oči nad kmitající jehlou, aby ověnčily svého boha, i jemu šlo hlavně o to, zač se směňoval), tato prostá slova: "I já jsem dnes ráno prořezal růžové keře ..." Když jsem to přečetl, zmlkl jsem a zamyslel se nad tím podstatným, které se mi začínalo jevit už lépe, neboť aniž to věděli, Pane, ti dva oslavovali Tebe, nad svými růžovými keři se spojovali v Tobě.
Ach, Pane, svůj lid jsem poučil, jak nejlépe jsem uměl, a teď se pomodlím za sebe. Neboť jsem od tebe dostal příliš velký úkol, než abych se mohl se svou láskou obracet k jednotlivci. Toto obcování jsem si musel odříci, i když jen ono jediné poskytuje srdci radost. Je sladké navracet se na určité místo, a ne jinam, sladce znějí hlasy jednotlivců a dětské svěřování ženy, když si myslí, že pláče pro ztracený šperk, zatímco už pláče kvůli smrti, která odlučuje od všech šperků. Tys mne však odsoudil k mlčení, abych za větrem slov dokázal slyšet smysl, neboť je mi určeno sklánět se k lidské úzkosti, z níž hodlám lidi vyléčit. Ovšem, chtěl jsi mne ušetřit tlachání, v němž bych promrhal čas, i pekla rozkladů nad ztraceným šperkem (a nikdo nikdy se z takového problému nevymotá, protože nejde o šperk, nýbrž o smrt), stejně jako nad přátelstvím nebo láskou. Neboť tím pravým poutem přátelství či lásky můžeš být jen Ty, a rozhodl jsi tak, že jich mohu dosáhnout jen skrze tvé mlčení.
Ale čeho se mi tedy dostane, když vím, že není tvou starostí, ani neodpovídá tvé důstojnosti navštěvovat mne v mé rovině, a když nic neočekávám ani od loutkového divadla archandělských zjevení? Já sám mám mnoho co dát, neboť se neobracím k jednotlivci, nýbrž k rolníku stejně jako k pastýři, ale nemám co dostat. Můj úsměv možná dokáže opojit vojáka na hlídce --- neboť jsem král a ve mně se svazuje říše stvořená z jejich krve a skrze mne a můj úsměv jim říše jejich krev splácí ---, ale co mně samému, Pane, může dát úsměv nějaké ženy? Naprosto nežádám, aby mne jedni nebo druzí milovali, ani mi příliš nevadí, jestliže mne snad nenávidí. Chci pouze tolik, aby ve mně ctili cestu k Tobě, z něhož pocházejí jak oni, tak i já. Jen pro Tebe si žádám lásky, a proto jejich hnutí svazuji ve snop holdu, který předávám Tobě. Stejně jako nepřijímám úkon hlídky kvůli sobě, ale předávám ho říši, neboť já nejsem zeď, ale zrno, jež pracuje, aby z hlíny vydobylo větve a nabídlo je slunci.
Já však nemám žádného krále, jehož úsměv by mne odměnil, a musím takto jít až do té chvíle, kdy mne přijmeš ve své milosti a spojíš s těmi, které jsem měl rád. Ale stává se, že mne má samota někdy unavuje a toužím přidružit se opět k svému lidu, neboť nejsem asi ještě dost čistý. A když vidím, jak byl šťastný onen zahradník, jenž obcoval s přítelem, občas zatoužím spojit se v duchu jejich boha se zahradníky své říše. A někdy se stane, že chvíli před svítáním sestoupím zvolna po palácovém schodišti do zahrady. Zamířím k růžovým sadům. Prohlížím to a ono, pozorně se sehnu k některému stvolu. Já, který budu v poledne rozhodovat o milosti nebo smrti, o míru nebo válce. O životě nebo zničení říší. Potom se od své práce s námahou zvednu, neboť jsem už starý, a v srdci prostě řeknu všem živým i mrtvým zahradníkům, abych se s nimi sjednotil tou jedinou účinnou cestou: "I já jsem dnes ráno prořezal růžové keře." A nezáleží příliš na tom, putuje-li takové poselství třeba po celá léta, a dostihne-li toho nebo onoho. V tom jeho poslání nespočívá. Abych se sjednotil se svými zahradníky, pozdravil jsem prostě jejich boha, kterým je růžový keř v rozbřesku dne. Stejně tak je to, Pane, i s mým milovaným nepřítelem, i s ním se sjednotím teprve tehdy, až sebe sama přesáhnu. A protože on se mí podobá, je tomu stejně tak i s ním. Já chápu spravedlnost v duchu své moudrosti. On zase v duchu své. Obě tyto moudrosti se zdají protichůdné, a když se střetnou, probudí válku. Ale po těch protichůdných cestách sledujeme svými dlaněmi my oba, on i já, silokřivky stejného ohně. A ty silokřivky se setkávají v Tobě, Pane. A když skončím svou práci, je duše mého lidu krásnější. A když on skončí svou práci, je duše jeho lidu krásnější. Třebaže neexistuje řeč, ve které bychom se setkali, já myslím na něho a on na mne, a když jeden jako druhý vykonáme soud, přikážeme obřad, potrestáme nebo odpustíme, můžeme jeden druhému říci: "Dnes ráno jsem prořezal růžové keře ..."
Neboť ty jsi, Pane, společnou mírou nás obou. Ty jsi onen uzel, který svazuje podstatu rozličných činů.
i PDF 
.