XIV
(...) Neboť moc naprosto neplyne z přísnosti. Ale jen z prosté řeči. Přísnost je samozřejmě nutná, aby tu novou řeč vnutila, neboť žádnými argumenty ji dokázat nelze a není ani pravdivější, ani falešnější, pouze jiná. Jak ale vnutit přísností řeč, jež by sama v sobě lidi rozdělovala, neboť by si v ní protiřečili? Vnutit takovou řeč by znamenalo vnutit rozkol, a přísnost by ztratila zbraň. Má vůle to dokáže, budu-li prostý. Pouze tak mohu člověka přimět, aby se stal jiným, aby byl volnější, jasnější, šlechetnější a horoucnější, aby byl ve svém usilování sjednocen sám se sebou. A až se uskuteční a odvrhne kuklu, kterou kdysi byl, okouzlen užasne nad vlastní nádherou a stane se mým spojencem a bude za mou přísnost bojovat. A základem mé přísnosti je pouze ona jí přisouzená role. Je to monumentální brána, kterou stádo prochází, aby se proměnilo a stalo jiným. Možná je pohání i bič. Nejsou však hnáni násilím: jsou obráceni na víru.
Přísnost však není nikdy účinná, jestliže ti, kdo překročili práh, se náhle cítí jako vysvlečení ze sebe samých, jestliže necítí, jak se v nich po odhození kukly rozvírají křídla, a jestliže se místo toho, aby slavili bolest, která jim dala vzniknout, cítí smutní a jako bezrucí a ohlížejí se po onom břehu, který opustili.
Řeky se potom začnou naplňovat lidskou krví, smutně zbytečnou.
Důkazem mého omylu mi byli pravé lidé, které jsem dal popravit, neboť to znamenalo, že jsem je neuměl přesvědčit. Proto jsem složil tuto modlitbu: "Pane, můj plášť je příliš krátký a já jsem špatný pastýř, .neschopný poskytnout lidu ochranu. Jedny uspokojím a druhé poškodím.
Vím, že každé usilování je krásné. I to, které chce svobodu, i to, které chce řád. I to, které chce chleba pro děti, i to, které si žádá chleba obětovat. I to, které chce vědu, jež zkoumá, i to, které chce úctu, jež přijímá a ustavuje. I to, které chce hierarchii, jež nastoluje zbožnění, i to, které chce podílnictví všech. I to, které chce čas k rozjímání, i to, které chce práci, aby čas naplnila. I to, které chce duchovní lásku, jež nenávidí tělo a činí člověka větším, i to, které chce konejšivý soucit. I to, které chce válku, zasévající zrno, i to, které chce mír, jenž zrno sklízí. Ale vím také, že tyto rozpory jsou jenom rozpory řeči, a kdykoli se člověk pozvedne a zahledí se na ně z větší výšky, rozpory zmizí.
Pane, chci zbudovat vznešenost svých vojáků a krásu chrámů, za niž se lidé směňují a která dává smysl jejich životu. Ale dnes večer, když jsem se procházel v poušti své lásky, potkal jsem plačící děvčátko Pozvedl jsem mu hlavu, abych mu viděl do očí. A jeho smutek mne omráčil. Kdybych ten smutek odmítl znát, odmítl bych tím část světa. A nedokončil bych své dílo. To neznamená, že bych se snad chtěl odvracet od velkých cílů, ale kéž je to děvčátko utěšeno! Neboť jen tehdy bude svět v pořádku. I ono je znamením světa."
i PDF 
.