XV
Válka je obtížná věc, jestliže není výrazem určité touhy nebo přirozeného tíhnutí k něčemu. Moji neochvějně tupí vojevůdci studovali obratné taktiky a místo jednání diskutovali a hledali dokonalost. Neboť byli poctiví a pracovití, ale postrádali boží jiskru. A proto neměli úspěch. Dal jsem je svolat a promluvil jsem k nim: "Nemůžete zvítězit, neboť hledáte dokonalost. To je však muzeální věc. Nechcete připustit omyl, a než si troufnete jednat, chcete vědět, zda je účinek toho a toho pohybu zaručený. Kde jste však slyšeli, že by se budoucnost dala zaručit? Takovým postojem zbrzdíte u sebe doma nejen rozkvět malířů, sochařů a vůbec všech, kdo přinášejí něco plodného, znemožníte si i vítězství. Pravím vám: věž, město nebo říše rostou jako strom. Jsou projevem života, neboť k jejich zrození zde musí být člověk. A člověk si myslí, že se řídí výpočtem. Myslí si, že kameny vytryskly vzhůru zásluhou rozumu, a zatím je vynesla do výšky jeho touha. A zatím je město obsaženo v něm, v obraze, který sám chová v srdci, podobně jako je strom obsažen v semeni. A jeho výpočty jsou pouze pláštěm touhy. Ilustrací. Strom nevysvětlíte tím, že ukážete na vodu, kterou vypil, na živiny, jež načerpal ze země, a na slunce, které mu dalo sílu. A nevysvětlíte město, řeknete-li: 'Tady je důvod, proč se ta klenba nezřítí ... výpočty stavitelů ... ' Má-li se zrodit město, dobří počtáři se najdou vždycky. Jsou ale pouze služebníky. Postavíte-li počtáře na první místo a budete čekat, až se z jeho rukou začnou rodit města, žádné město z písku nevyvstane. Počtář ví, jak se město rodí, ale neví, proč. Vezměte však nevzdělaného dobyvatele a vrhněte ho spolu s jeho lidem na drsnou, skalnatou zemi; až se sem později vrátíte, bude se v slunci skvět město s třiceti kupolemi ... A kupole se budou tyčit jako větve cedru. Neboť v město s kupolemi se promění dobyvatelova touha a on si najde jako své prostředky, dráhy a cesty tolik počtářů, kolik mu bude libo.
Ale vy," řekl jsem, "vy válku prohrajete, neboť po ničem netoužíte. Neponouká vás žádný sklon. A místo abyste spolupracovali, navzájem se ve svých nesouvislých rozhodnutích ničíte. Pohleďte na tíhu kamene. Kámen se valí na dno rokliny. Neboť všechna prašná zrnka, z nichž je kámen uhněten, spolupracují jedno s druhým a všechna tíhnou k jednomu cíli. Pohleďte na vodu v nádrži. Naléhá na stěny a čeká na svou příležitost. Neboť jednou se příležitost najde. Voda se opírá neúnavně dnem i nocí. Jako by spala, a přece žije. Stačí maličká prasklina a dá se na pochod a vlíná, narazí na překážku, pokud možno ji obejde, a když cesta nikam nevede, voda zdánlivě zas usíná, dokud jí další prasklina neotevře novou cestu. Nikdy tu novou příležitost nezmešká. A nevyzpytatelnými cestami, které by žádný počtář nemohl propočítat, čistě jen oním tlakem se nádrž vyprázdní a vodní zásoby jsou pryč. Vaše vojsko je jako moře, jež nenaléhá na hráze. Jste těsto bez kvasu. Země bez semene. Dav bez jakýchkoli přání. Místo abyste vedli, úřadujete, jste pouze tupí svědci. A do stěn říše se naopak opírají temné síly, které se bez úředníků snadno obejdou, a ty vás zatopí svým přívalem. A vaši historici, ještě tupější než vy, budou pak vysvětlovat příčiny katastrofy, a prostředkům, kterými protivník vyhrál, budou říkat moudrost, výpočet a věda. Ale já říkám, že když voda podemele hráze a pohltí města lidí, neví, co to je moudrost, výpočet ani věda.
Já však chci budoucnost vytesat, jako když tvůrce údery dláta dobývá své dílo z mramoru. Šupiny, které skrývaly tvář boží, jedna za druhou opadávají. A druzí řeknou: 'Ten bůh byl v mramoru. Sochař ho našel. Jeho práce byla prostředkem.' Ale já pravím, že se sochař nezabýval výpočty, nýbrž jen tesal kámen. Ten úsměv ve tváři se rozhodně nezrodil ze směsi potu a jisker a úderů dláta a mramoru. Ten úsměv nepochází z kamene, nýbrž z tvůrce. Osvoboď člověka a člověk bude tvořit."
(...) A proto jsem se nezabývat problémy vojevůdců, kteří za mnou chodili a chtěli, abych hledal příčiny nešvarů v jednání lidí a abych nastolil pořádek přísností. V tichu své lásky jsem procházel ležením a hleděl, jak se lidé nenávidí. Pak jsem se vzdálil, abych se obrátil s modlitbou k Bohu:
"Hle, Pane, jak jsou rozděleni, jakmile přestali budovat říši. Je totiž omyl si myslet, že byli nejprve rozděleni, a proto přestali budovat. Poraď mi, jakou věž je mám nechat stavět, aby se za ni ve svém rozličném usilování směňovali. Aby promlouvala k celému jejich nitru, aby si žádala každého z nich úplně celého a ve vší jeho velikosti, a aby mu tím přinášela naplnění. Můj plášť je příliš krátký a já jsem špatný pastýř, který je nedokáže vzít všechny pod svou ochranu. Jeden druhého nenávidí, neboť je jim zima. Neboť nenávist není nic jiného než neuspokojení. Každá nenávist má svůj hluboký smysl a ten ji vede. Rozličné trávy se nenávidí a navzájem požírají, ale ne tak strom, který je jeden a každá jeho větev roste tím, že prospívají větve ostatní. Půjč mi jen kousek svého pláště, ať pod něj mohu shromáždit své vojáky, dělníky, učence, manžele a manželky a také plačící děti ..."
i PDF 
.