XVIII
Proto jsem povolal stavitele a řekl jim: ,.Na vás záleží, jak bude vypadat budoucí město. Ne ve svém duchovním významu, ale v tom, jakou se projeví tváří. Souhlasím s vámi v tom, že lidé potřebují dobré obydlí. Takové, aby nacházeli ve městě pohodlí, aby nemrhali silami ve zbytečných a marných složitostech. Ale vždycky jsem dělal rozdíl mezi důležitým a nutným. Je jistě nutné, aby se člověk nasytil, protože nedostává-li se mu jídla, přestává být člověkem a klást si otázky. Ale důležitější je láska, smysl života a povědomí Boha. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, bude-li člověk či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z toho štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk. Před zbohatlými kramáři, nadmutými samým bezpečím, dávám přednost kočovníku, který na svém věčném útěku pronásleduje vítr, a protože slouží tak širému pánu, stává se den ze dne krásnějším. Kdybych musel volit a zjistil, že pouze tomu druhému z nich je dopřáno poznat boží velikost, kdežto prvnímu ne, pohroužil bych se se svým lidem do pouště. Mám rád, když člověk ze sebe vydává světlo. Nezajímá mne tloušťka svíce. Měřím její hodnotu jen plamenem.
Nikdy jsem neviděl, že by byl kníže méně než přístavní dělník, generál méně než četař, mistr méně než nádeníci, i kdyby žili nádeníci v daleko větším blahobytu. A že by stavitelé hradeb z bronzu byli méně než ti, kdo staví své zdi z hlíny. Nezavrhuji schodiště dobývání, které člověku dovoluje, aby stoupal výš. Nikdy však nesměšuji prostředek s cílem, schodiště s chrámem. Schodiště k chrámu je nutné, jinak by chrám zůstal prázdný. Důležitý je však pouze chrám. Je nutné, aby člověk žil a aby nacházel okolo sebe prostředky, které mu umožňují růst. Ale to všechno je pouze schodiště k člověku. Duši mu vybuduji v podobě baziliky, neboť jen ona je důležitá. Neodsuzuji vás tedy, že hledíte k tomu, co je užitečné. Ale proto, že užitečné považujete za cíl. Kuchyně jsou samozřejmě v paláci nutné, ale cenu má nakonec jen palác, kterému mají kuchyně sloužit. A svolal jsem vás, abych se vás zeptal: Jaký podíl ve vaší práci zaujímá to, co má význam?'
A stojíte přede mnou němí.
A říkáte: .Odpovídáme na lidské potřeby. Poskytujeme přístřeší.' Ano, jako se odpovídá na potřeby dobytčete, kterému podestýláme v chlévě. Je pravda, že člověk potřebuje zdi, aby se do nich ukryl jako zrno v půdě a jako ono se uskutečňoval. Ale potřebuje také Mléčnou dráhu a širou hladinu moře, i když mu souhvězdí nebo oceán v tu chvíli k ničemu nejsou. Neboť co znamená k něčemu být? Znám lidi, kteří podstoupí dlouhý a namáhavý výstup na horu, kteří si rozedřou kolena i dlaně a celí vyčerpaní šplhají, jen aby dosáhli temene před svítáním, aby se napili z hlubin dosud modravé pláně, jako když člověk hasí žízeň vodou v jezeře. A když jsou nahoře, posadí se a hledí a oddechují. A srdce jim radostně buší a nacházejí tady ten nejlepší lék na své znechucení.
A znám i lidi, kteří potřebují moře a zvolna postupují s karavanou k moři. A když dojdou na mys a stojí nad širou, tichou a temnou hladinou, ukrývající před jejich pohledem bohatství vodních řas a korálů, nadechují se štiplavé soli a okouzleně žasnou nad divadlem, které jim v tu chvíli k ničemu není, neboť moře nelze uchopit Omyli však své srdce z otroctví malicherných věcí. Možná že hleděli s nechutí, jako vězňové za mřížemi, na kotlík, kuchyňské náčiní, ženiny nářky, mateční horninu všedních dnů, ze které je možno vyčíst tvář a smysl věcí, ale která se může někdy stát i hrobem, zakalit se a uzavřít.
Nabírají si tedy z bohatství širé hladiny a blaženost kterou zde našli, si odnášejí domů. A dům je pojednou jiný, neboť je kdesi pláň, nad níž svítá, a moře. Všechno se rozevře v cosi daleko širšího. Všechno se promění v putování, v cestu a okno k čemusi jinému, než je vlastní já. Proto mi nechtějte tvrdit, že by člověku stačily jen obyčejné zdi. Vždyť kdyby člověk nikdy neviděl hvězdy a kdyby bylo ve vaší moci vybudovat pro něj z obřích trámů Mléčnou dráhu za podmínky, že stavba té kupole pohltí jmění, řekli byste snad, že by toho jmění bylo škoda? Říkám vám tedy: jestliže vystavíte chrám, který je neužitečný, protože neslouží ani za kuchyni, ani k odpočinku, ani k zasedáním konšelů, ani k shromažďování vody, ale prostě jen k povznesení lidského srdce, k uklidnění smyslů a k tomu, aby čas zrál, neboť chrám je jako sklepení srdce, v němž člověk usedne, aby se na pár hodin pohroužil ve spravedlivý mír. v poklid vášní a spravedlnost, jež nevyděďuje, jestliže tedy vystavíte chrám, kde se bolest způsobená vředem mění v píseň a obětní dar, kde se hrozba smrti mění v přístav, zahlédaný ve vodách konečně uklidněných, bude snad vaší námahy škoda?
Kdyby bylo možné lidem, kteří si za bouřlivých dnů rozdírají dlaně obsluhováním plachet, kteří dnem i nocí tvrdě zápasí s vlnami a jsou už jedno jediné živé maso rozežrané solí, kdyby bylo možné občas jim otevřít klidné, zářivé vody přístavu, ve kterém už není žádný pohyb, žádné nárazy, námaha a krutý boj, nýbrž jen ticho vod, jež lehce zčeří nanejvýš mohutný koráb, který sem vjede na své pouti, bude snad tvé práce škoda? Vždyť po všem tom kadeření vln, po všem tom. mořském čeření je jim ta stojatá voda sladká.
Vidíš, co všechno můžeš člověku poskytnout, a závisí to jen od tvého ducha. Chuť vody v přístavu, chuť ticha i nádherných nadějí můžeš vybudovat pouhým uspořádáním svých kamenů.
Tvůj chrám je potom bude zvát a oni budou usedat v jeho tichu. A budou nacházet sami sebe. Neboť jinak by je zvaly pouze kramářské boudy. Prodavači by na ně volali jen jako na ty, kteří kupují. A nezrodili by se ve své velikosti. A nepoznali by svou rozlehlost.
Řekneš ovšem, že tuční kramáři jsou spokojení a nežádají si nic jiného. Je však snadné uspokojit toho, kdo nemá srdce dost prostorné.
Ano, v řeči hlupáků se o vaší práci hovoří jako o něčem zbytečném. Ale jak bezpečně vyvrací podobné úvahy samo chování lidí! Pohleďte jen, jak se sbíhají ze všech konců světa za kamennými výtvory, jaké vy už dnes neděláte. Za těmi sýpkami pro duši a srdce. Viděli jste snad někdy, aby se člověk trmácel světem kvůli návštěvě skladiště? Člověk ovšem zboží užívá, ale jen proto, aby mohl žít, a pokud si myslí, že je to jeho přednostní touha, mýlí se sám v sobě. Jeho cesty směřují k jiným cílům. Lidé cestují, to znáš. Ale zamyslel ses někdy nad jejich cíli? Ano, občas je to nějaká blažená zátočina, nějaká sněhem oděná hora nebo nějaká sopka, narůstající vlastním výtrusem, ale především jsou to ta pískem zavátá plavidla, která jediná někam vedla. Obcházejí je a prohlížejí a skoro nevědomky sní o tom. jaká by na nich byla plavba. Neboť sami neputují k ničemu. A chrámy už nejsou pro ně příbytkem, už nejsou kuklou, jež by ty davy nesla a proměňovala v ušlechtilejší rasu. Tihle vystěhovala už nemají plavidla a už se nemohou proměnit a během cesty na palubě kamenné lodi učinit ze svých zprvu ubohých a tupých duší duše bohaté a ušlechtilé. Proto všichni ti návštěvníci obcházejí chrám zavátý pískem a vstupují dovnitř a kráčejí po velkých, zářivých dlaždicích, doleskla vyhlazených kroky, cosi hledají a slyší v monumentálním tichu jen ozvěnu vlastních hlasů a ztraceni v lese žulových sloupů věří prostě spolu s historiky, že zde hledají poučení, ačkoli by mohli pochopit podle bušení svých srdcí, že od sloupu k sloupu, od sálu k sálu, od lodě k lodi hledají kapitána, že se nevědomky chvějí v srdcích zimou a volají o pomoc, která však nepřichází, čekají na proměnu, která však nenastane, neboť jsou zasuti do sebe samých a chrámy jsou zde už jenom mrtvé a zpola zaváté pískem, jsou to už jenom ztroskotaná plavidla, špatně ochraňující svá bohatství ticha a stínu, a zatopená ze všech stran vodou, s velkými modrými výseky nebe mezi zhroucenou klenbou a se skřípotem písku v trhlinách zdí. A touží po hladu, jemuž se nikdy nedostane nasycení ...
Říkám vám tedy, musíte stavět, neboť hluboký les a Mléčná dráha a pohled z horského temene na modrou pláň je pro člověka dobrý. Co je však rozloha Mléčné dráhy a modré pláně a moře vedle té rozlohy, dýchající z temného srdce kamenů, které stavitel dokázal naplnit tichem? A když vy, stavitelé, přestanete hledět k užitku, stanete se většími i vy. Zrodit se můžete jen v uskutečňování opravdového díla, neboť jenom takové dílo, které neslouží vám, ale naopak vás donutí, abyste sloužili vy jemu, z vás vydo. bude všechny síly. A umožní vám, abyste vystoupili sami ze sebe. Jak by se mohli zrodit velcí stavitelé nad díly, jež sama veliká nejsou?
Stanete se velkými jen tehdy, pokud kameny, které hodláte obdařit mocí, nebudou předmětem soupeření, útulkem pro pohodlí nebo čímkoli jiným, určeným k hmatatelnému užitku, ale podstavcem, schodištěm a lodí plující k Bohu."
i PDF 
.