XIX
Moji nenapravitelně tupí vojevůdci mě neustále unavovali snášením důkazů. Shromážděni jako na sněmu, rokovali o budoucnosti. A doufali, že tak se stanou obratnými. Vyznali se totiž především v dějepise a znali jedno za druhým všechna data mých výbojů a porážek i všech narození a úmrtí. Proto se jim zdálo samozřejmé, že události vyplývají jedna z druhé. Viděli dějiny člověka v podobě dlouhého řetězu příčin a následků, který měl kořeny v první řádce knihy historie a pokračoval pořád dál až ke kapitole, v níž stálo psáno pro budoucí pokolení, že šťastným vyústěním onoho průběhu stvoření je právě tato konstelace vojevůdců. A jak už nabrali dech, od jednoho důsledku ke druhému chtěli dokazovat i budoucnost. Nebo za mnou přicházeli se spoustou pádných důkazů: "Tak a tak musíš jednat v zájmu lidského štěstí nebo míru nebo blaha říše. My jsme vědci," říkali, "studovali jsme historii ..."
Já jsem však věděl, že věda může být jen o tom, co se opakuje. Když člověk zasadí semeno cedru, především ví, že strom poroste, stejně jako ví, že kámen bude padat, když ho pustí z ruky, protože cedr je opakováním cedru a padající kámen opakováním padajícího kamene, i kdyby člověk po onom určitém kameni, který chce upustit, nebo po onom určitém semenu, které chce zasadit, sahal poprvé. Kdo by však dokázal předvídat osud cedru, který se mění od kukly ke kukle, od semene v strom a od stromu v semeno? Tady jde o genezi, pro kterou ještě žádný příklad nemám. V cedru tu vzniká nový druh, v němž se neopakuje nic z toho, co bych znal. A já nevím, kam směřuje. A stejně tak nevím, kam směřují lidé. Když moji vojevůdci hledají a nalézají příčinu následku. který už mají před očima, je to samozřejmě v jejich logice. Neboť, jak říkají, každý následek má příčinu a každá příčina následek. A cestou od příčiny k následku se zvolna zabořují v omyl. Je totiž něco jiného jít zpátky od následků k příčinám, anebo kupředu od příčin k následkům. I já jsem dodatečně vyčetl z panenského písku, rozprostřeného jako pudr, příběh svého nepřítele. Věděl jsem totiž, že každému kroku předchází jiný krok, který ho umožňuje, a že řetěz pokračuje od jednoho článku k druhému, aniž může jen jediný článek chybět. Kdyby se byl nezvedl vítr, nezvířil písek a nesmazal popsanou stránku, mohl jsem od stopy k stopě, krásně jako na školákově tabulce, postupovat zpátky až k původu věcí či sledovat karavanu a překvapit ji v rokli, kde se rozhodla zastavit. Ale nedostalo se mi při té četbě žádného poučení o tom, jak ji předběhnout. Neboť pravda, která jí vládne, je jiné podstaty než písek, který jsem měl k dispozici. Znát stopy znamená znát pouze neplodný odlesk, neříkající nic o nenávisti, strachu nebo lásce, které člověku vládnou především.
"Ale i tady," řeknou vojevůdci ve své nenapravitelné tuposti, "lze pořád všechno dokázat. Znám-li nenávist, lásku či strach, které těm lidem vládnou, mohu jejich hnutí předvídat. Takže budoucnost je v přítomnosti obsažena ..." Na to jim odpovím, že jeden krok navíc, který ještě karavana neudělala, mohu předvídat vždycky. Patrně bude opakováním kroku předchozího jak ve směru, tak v délce. Věda je o tom, co se opakuje. Ale karavana může změnit přání a snadno vyklouzne z cesty, kterou jsem jí svou logikou narýsoval ...
A protože mi pořád nerozuměli, vyprávěl jsem jim o velkém odchodu.
Bylo to v místech solných dolů. Lidé tu mezi nerosty živořili, jak se dalo, neboť k životu zde žádná možnost nebyla. Slunce se opíralo a žhnulo a z nitra země vystupovaly místo průzračné vody jen solné žíly, které by byly vodu stejně zničily, nebýt už studny vyschlé. Lidé, přišli sem odjinud s naplněnými měchy, tu zajatí mezi hvězdami a kamennou solí spěšně pracovali a vylupovali motykami průzračné krystalky, které představují život a smrt. A zase se obraceli zpátky ke šťastnějším krajům a jejich úrodným vodám, jako by s nimi byli svázáni pupeční šňůrou. Slunce tu bylo štiplavé, tvrdé a bílé jako hlad. A z písku okolo solných dolů se místy zvedaly ebenové skály tvrdé jako černý diamant, do jejichž hřebenů se marně zakusovaly větry. A člověk, který by znal staleté tradice té pouště, by si mohl myslet, že hory budou takto stát a trvat další staletí. Že se budou dál ohlazovat jako pod příliš slabým pilníkem, lidé že budou dál těžit sůl a karavany že sem budou dál putovat s vodou a potravinami a odvážet ty galejníky zpátky ...
Avšak jednoho rána obrátili lidé pohled k horám. A spatřili, co ještě nikdy neviděli.
Neboť větry, které se po celá staletí zakusovaly do skály, v ní čirou náhodou vytesaly jakousi obří tvář, jež vyjadřovala hněv. A pod vysokým modrým nebem, nad pouští, nad podzemními ložisky soli a nad těmi lidmi, připoutanými k půdě nelidštější než slaná voda oceánů, k půdě ze ztvrdlé solí, se nyní tyčila černá, zuřivá, ve skále vytesaná tvář, jež otvírala ústa k prokletí. A když to lidé spatřili, dali se s hrůzou na útěk. Zvěst o té události se donesla i na dno studní, a jak se dělníci vynořovali na povrch horniny, každý pohlédl nejdříve k horám a se sevřeným srdcem pak spěchali ke stanům, jakž takž poskládali nářadí a s hartusením na ženu, dítě i otroka začali svůj předem odsouzený majetek strkat před sebou pod neúprosným sluncem po stezkách k severu. Nebyla tu však žádná voda a všichni zahynuli. A předpovědi logiků, že se budou hory ohlazovat a lidé že budou trvat, se ukázaly planými. A jak by také mohli předem vědět, co se zrodí?
Když postupuji zpět do minulosti, rozebírám chrám na kameny. Postup je prostý a dá se předvídat. Stejně jako když rozložím zničené tělo na kosti a vnitřnosti, nebo chrám na pouhé kamenu nebo panství na kozy, ovce, příbytky a hory ... Ale když postupuji směrem do budoucna, musím vždy počítat se zrodem nových bytí, která přibudou k základní látce a nedají se nijak předvídat, neboť s ní nejsou téže podstaty. O těchto bytích říkám, že jsou jedna a prostá, neboť umírají a mizí, jsou-li rozdělena. Ticho je cosi, co je přidáno kamenům a co umírá, jsou-li kameny rozděleny. Tvář je cosi, co je přidáno mramoru či jednotlivým prvkům tváře a co umírá, když se mramor rozbil nebo když se prvky rozložily. Panství je cosi, co je přidáno ovcím a kozám, příbytkům a horám ... Předvídat nemohu, mohu však budovat. Neboť budoucnost je nutno stavět. Dokážu-li svou dobu v její různorodosti sjednotit do jediné tváře, jsou-li mé ruce božskýma rukama sochaře, pak se má touha uskuteční. Ale byl by omyl, kdybych řekl, že jsem to dokázal předvídat. Tvořil jsem totiž. V rozličnosti okolí jsem ukázal určitou tvář a vnutil ji lidem, takže jim bude vládnout. Jako království, které si od nich někdy žádá i krev.
A tak jsem došel k další pravdě, že totiž starat se o budoucnost je klam a marnost. A že má cenu pouze taková činnost, kterou je vyjadřován přítomný svět. A že vyjadřovat znamená budovat z přítomné rozličnosti jedinou tvář, která té rozličnosti vládne, že to znamená vytvářet pomocí kamenů ticho. Jakákoli jiná snaha je pouze vítr slov ...
i PDF 
.