Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XX

Ale hlavně se mi vyjevilo cosi naléhavého, pokud jde o lidské dědictví o dědictví, které si lidé navzájem předávají od jednoho pokolení k druhému. Neboť když v tichu své lásky procházím městem, tu vidím ženu, jak mluví s milencem a s bojácnou něhou se na něj usmívá, a tu zas druhou, očekávající návrat bojovníka, a další, která peskuje služku, a jinde člověka, který rozhrnul dav a pomstychtivě se tyčí a ochraňuje slabého, nebo jak jiný prostě vyřezává ze slonoviny a začíná znovu a znovu a krok za krokem se přibližuje dokonalosti, kterou nese v sobě. A hledím na své město, které usíná a zkomíravě tichne jako cimbál, do něhož někdo udeřil, a ještě trochu doznívá a uklidňuje se jako roj včel, který rozvířilo slunce, ale včelám pak nalehl na křídla večer a vrátil vůni zpátky do květů a včely už nenašly v loži větru brázdy, jež by je vedly. A vidím, jak světla zhasínají a jak usínají ohně zakryté popelem, a jak každý zase vrátil všechno své domů, ten sklizeň do stodol, ten děti, které si hrály na zápraží, ten svého psa či osla, ten svou stařeckou stoličku, a jak mé město konečně odpočívá, urovnané jako ten oheň pod popelem, a jak všechny úvahy, modlitby, plány a všechno nadšení a všechny úzkosti a všechna hnutí srdce, které toužilo uchopit anebo zavrhnout, a všechny nerozřešené problémy, které mají být rozřešeny, a všechny nenávisti, které už přede dnem nikoho nezabijí, a všechna usilování, která už před svítáním nic nového neobjeví, a všechny modlitby, jimiž byl člověk spojen s Bohem, vidím, jak to všechno zůstalo poodložené, zbytečné jako krámské schůdky, pozastavené a jako mrtvé, ale ne vyhaslé, neboť to obrovské dědictví, které v tu chvílí k ničemu není, naprosto není ztraceno, nýbrž jen poodloženo a přenášeno dál. A když pak slunce opět rozvíří roj, vrací mu zase jeho dědictví zpátky a každý se zas podjímá své práce, své radosti i svého trápení, své nenávisti či své touhy. A když se můj včelí roj opět vrací ke svým bodlákům a liliím, ptám se sám sebe: co tyto zásoby obrazů znamenají? ... A zdá se mi naprosto zřejmé, že kdybych měl před sebou lidstvo dosud bez ducha a chtěl je vychovat a vzdělat a naplnit týmž tisícerým různým pohybem, most jazyka by na to nestačil.

Neboť si jistě cosi předáváme, ale slova našich knih ten statek neobsahují. A vezmu-li děti a budu-li je učit a vzdělávat každé v libovolném směru, část dědictví tím ztratím. Stejně by tomu bylo s mou armádou, pokud by nevznikl nepřetržitý kontakt od člověka k člověku, jímž se armáda mění v jakousi nepřetržitou dynastii. Jistěže budou dostávat příkazy od svých desátníků. Jistěže budou podléhat autoritě svých velitelů. Ale slova, jimiž budou desátníci nebo velitelé hovořit, jsou jen nesmírně nedostatečné schránky, jež mají předávat od jednoho k druhému zkušenost, kterou nelze nijak vyčíslit ani ji vyjádřit jakýmkoli vzorcem. A kterou nelze naprosto tlumočit slovy nebo knihou. Běží zde totiž o vnitřní postoje a jednotlivá hlediska a o kladení odporu a o nadšení a (...)

(......)