XXII
Zamyslel jsem se především nad velikým zázrakem přerodu a proměny člověka. Neboť byl ve městě jeden malomocný.
"Hle, propast," řekl mi otec.
A zavedl mne na předměstí k jakémusi chudému a špinavému poli. Okolo pole plot a v samém středu pole nízký dům, v němž, odříznut takto od lidí, bydlel malomocný. "Myslíš, že bude křičet zoufalstvím?" řekl otec. "Jenom se dívej, až vyjde ven, jak bude zívat.
Přesně tak, jako člověk, ve kterém zemřela láska. Přesně tak, jako člověk, kterého rozložilo vyhnanství. Neboť ve vyhnanství se člověk nerozdírá, ale chátrá. Sytí se pouhými sny a hraje s prázdnými kostkami. I když má třeba plné břicho. Je však už jenom králem v království stínů. Člověka zachraňuje pouze nutnost," řekl otec. "S jalovými kostkami nemůžeš hrát. Sny tě nemohou uspokojit z toho prostého důvodu, že nekladou odpor. Zbraně, jimiž se člověk ohání v prázdných snech mládí, jsou klamné. Prospěšné je jen to, co klade odpor. Neštěstím toho malomocného není, že hnije, ale právě to, že mu nic neklade odpor. Lenoší tady, uzavřen ve svých zásobách."
Lidé z města se na něj občas chodili dívat. Seskupovali se okolo pole jako cestovatelé, kteří vystoupili na horu a naklánějí se nad kráter sopky. A blednou, když slyší, jak se země pod jejich nohama chystá říhnout. Seskupovali se tady okolo čtvercového pole, na němž žil malomocný, jako kdyby tu bylo jakési tajemství. Ale žádné tajemství zde nebylo.
"Jen si nedělej iluze," řekl mi otec. "Nemysli si, že je ten člověk zoufalý, že v noci nespí a lomí rukama a bouří hněvem proti Bohu nebo proti sobě či lidem. Není v něm totiž nic, jen čím dál větší nepřítomnost. Co by mohl mít společného s lidmi? Teče mu z očí a paže z něho visí jako větve. Z celého města už k němu doléhá pouze vzdálený šum. Život už ho vyživuje jen matnou podívanou. Podívaná nic není. Žít můžeš jen z toho, co přetváříš. Ne však z toho, co je do tebe ukládáno jako do skladiště. Kdyby ten člověk mohl vzít bič a šlehat koně a nosit kameny a pomáhat při stavbě chrámu, žil by. Ale jemu je všechno dáváno."
Mezitím se vytvořil jakýsi zvyk. Obyvatelé dojatí jeho ubohostí sem denně chodili a přes hranici zježenou ostny házeli své obětiny. Malomocný byl náhle obsluhován, obskakován a zdoben jako modla. A vykrmován těmi nejlepšími jídly. A o svátečních dnech mu dokonce hrála na počest hudba. Ale zatím co on potřeboval všechny, jeho nepotřeboval nikdo. Všech statků mohl užívat, ale sám neměl žádné, aby je mohl dát.
"Jako dřevěné modly, které zahrnuješ dary," řekl otec. "Věřící u nich zažehují světla. Voní tu posvátné kadidlo. A ve vlasech je zdobí drahé kamení. Říkám ti však, skrze všechny ty zlaté náramky a drahé kamení se stane větším pouze onen dav, který je svým modlám obětuje, kdežto dřevěná modla zůstane dřevem. Nic totiž sama nepřetváří. Aby strom žil, musí brát hlínu a vytvářet z ni květy."
A viděl jsem, jak malomocný vyšel z brlohu a přejel po nás mrtvým pohledem. Byl všemu tomu hluku, který se mu snažil zalichotit, nepřístupnější než vlnám moře. Odpadl od nás a byl už navždy nedostupný. A pokud dal někdo z lidí najevo soucit, pohlédl na něj s jakýmsi neurčitým pohrdáním ... Už nebyl s námi. Zhnusila se mu hra bez vkladu. Neboť co je to soucit, který nevezme do náruče, aby ukonejšil? A pokud ho cosi živočišného přece jen ještě popouzelo k hněvu nad tím, že se stal touhle podívanou a jarmareční zajímavostí --- i když to po pravdě nebyl hněv příliš hluboký, neboť my. kdo jsme se tu kupili jako děti okolo kádě, v níž krouží jediný pomalý kapr, my už jsme nepatřili do jeho světa ---, co zase na druhé straně záleželo na jeho hněvu nám? Vždyť co je to hněv, který nemůže uhodit a vypouští jen prázdná slova do větru? Tak jsem pochopil, že při svém blahobytu nemá vlastně vůbec nic. A vzpomněl jsem na malomocné dole na jihu, jak vydírali oázy z výše svých koní, neboť jim tamější zákon nedovoloval slézt ze sedla. Podávali jen misku, upevněnou na konci hole. A s tvrdým pohledem, jako by hleděli i nehleděli, neboť byli v krajinách šťastných tváří jen štvanci ... Proč by je také mělo vzrušovat štěstí, které bylo jejich světu stejně cizí jako tiché hry drobných živočichů někde na pasece? Proto ten chladný, nevidoucí pohled. Když potom zvolna projížděli okolo krámů, spustili z koně na provaze koš. A trpělivě čekali, dokud ho prodavač nenaplnil. S trpělivostí tak ponurou, až naháněla strach. Neboť ve své nehybnosti už pro nás představovali jen zvolna bující nemoc. A taviči pec a kotlík a překapávadlo hniloby. Už pro nás byli jen průchozím místem, nepřístupným polem a příbytkem zla. Na co však čekali? Na nic. Sám v sobě člověk na nic nečeká, čeká jen od druhého. A čím je tvá řeč primitivnější, čím hrubší jsou tvé svazky s lidmi, tím méně můžeš poznat očekávání i nudu. Co mohli tito lidé, tak absolutně od nás odříznutí, od nás čekat? Neočekávali nic.
"Pohleď," řekl otec. "už nedokáže ani zívat. Vzdal se i pocitu nudy, neboť ta u lidí znamená, že očekávají."
i PDF 
.