XXIV
Širá mi připadala má samota. Žádal jsem si pro svůj lid ticha a pomalého rytmu. A pil jsem z oněch zásob na dně duše a z onoho soužení na vrcholku hory až k hořkosti. Dole pode mnou byla večerní světla města. Ono nesmírné volání, kterým je město až do chvíle, dokud se všichni neshromáždí, jeden s druhým nesejdou a nezavřou se v domech. Viděl jsem, jak se postupně zavírají, podle toho, jak zhasínala okna, a věděl jsem o jejich lásce. I o jejich pocitu prázdna, jenž vzniká, jestliže se láska nesměňuje za něco širšího, než je ona sama.
Poslední osvětlená okna prozrazovala nemocné. Byly tu dva či tři vředy jako hořící svíce. A to světlo v dálce patřilo snad někomu, kdo setrvával nad dílem a nedokázal usnout, dokud nesvázal svůj snop. A v několika dalších oknech bezbřehé a beznadějné čekání. Neboť Bůh svezl svou denní sklizeň a někteří se už nikdy neměli vrátit. Byli tu tedy i lidé podobní hlídkám, obrácení k noci, jako by hleděli v tvář moři. "Hle, svědci života," pravil jsem k sobě, "hledící v tvář neproniknutelnému moři. Na přední stráži. Je nás tu několik, kdo bdíme nad lidmi a hvězdy nám zůstávají dlužný odpověď. Je nás tu několik vzhůru, kdo jsme vsadili na Boha. Je nás tu mezi lenivými několik, kdo neseme břemeno města, vystaveni krutému biči mrazivého větru, jenž padá z hvězd jako studený plášť.
Kapitáni, moji druhové, nadchází pro vás tvrdá noc. Neboť ti ostatní, ti spící, nevědí ničeho o tom, že život je proměna a praskot uvnitř cedru a bolestivý přerod. Je nás tu několik, kdo neseme to břemeno za ně, je nás tu několik, kdo stojí na hranici, kdo stravováni bolestí veslují zvolna ke dni, anebo vyhlížejí jako na stožární hlídce odpověď na své otázky, anebo ještě doufají v manželčin návrat ..." V tu chvíli jsem však pochopil, že úzkost a horoucnost mají společnou hranici. Neboť úzkost a horoucnost nakonec spadají v jedno. Obě jsou pocitem prostoru a šíře. "Bdí tedy se mnou jen horoucní a ti, kdo cítí úzkost." řekl jsem si. "Ti ostatní nechť tedy klidně spí. Oni tvořili ve dne a není jejich posláním stát na přední stráži ..." Město spalo té noci neklidně, neboť za svítání měl jeden muž odpykat jakýsi zločin. Říkalo se o něm, že je nevinný. A městem procházely hlídky, jež měly zabránit aby se shromažďoval dav. Cosi totiž vyhánělo lidi z příbytků a tvořily se hloučky.
A já si říkal: "Ten požár zapálilo utrpení jediného člověka. Ten vězeň v žaláři vyšlehl nade všemi jako pochodeň." Zatoužil jsem ho poznat. Vydal jsem se k vězení. Spatřil jsem je, jak se hranaté a černé rýsuje na pozadí hvězd. Vrata, jež zbrojnoši přede mnou otevřeli, se zvolna otáčela v pantech. Zdi mi připadaly přehnaně tlusté a na okénkách byly mříže. I tady byly temné hlídky, přecházely po chodbách a přes dvůr nebo vyvstávaly před mým krokem jako noční zvěř ... A všude zatuchlý pach a hluboká podzemní ozvěna, kdykoli někdo upustil klíč nebo šel po dlaždicích. Říkal jsem si: "Jak nebezpečný musí být člověk, ten slabý, křehký tvor. kterému dokáže přivodit smrt i pouhý hřebík, jestliže ho bylo třeba zavalit takovou horou!" Všechny kroky, které jsem slyšel, chodily po jeho břiše. A ležela na něm všechna váha těch zdí, těch podzemních chodeb a sloupů. Říkal jsem si: "Ten člověk je duší vězení. Jeho smyslem, středem a pravdou. A přitom z něho není vidět víc, než prostá hromada hadrů, jež leží za mřížemi a možná spí a ztěžka oddechuje. A přesto tak, jak je, je kvasem města. A jak se obrací ode zdi ke zdi, vyvolává zemětřesení."
Otevřeli mi příklop v podlaze a já se díval. Věděl jsem, že tu je cosi. co musím pochopit. Spatřil jsem ho. A napadlo mé: "Nemá si možná co vyčítat, jen lásku k lidem. Ale kdo příbytek buduje, dává příbytku tvar. Jistěže může být každý tvar vhodný. Ale ne všechny najednou. potom by žádný příbytek nebyl.
Tvář vydobytá z kamene je vystavěna na těch, jež byly zamítnuty. Všechny mohou být krásné. Ale ne všechny naráz. I jeho sen je pravděpodobně krásný. Jsme oba na horském hřebeni. Jen my dva, on a já. Jsme této noci na hřebeni světa. Nacházíme zde jeden druhého a jsme jedno. Nic nás v té výšce už nerozděluje. Chce spravedlnost, stejně jako já. A přesto zemře ..." Mé srdce trpělo.
Má-li se však touha proměnit v čin, má-li se síla stromu stát větví, má-li se žena stát matkou, je třeba volit. Právě z nespravedlnosti volby se rodí život. Vždyť i tu krásnou ženu milovalo natisíce mužů. A ona je odsoudila k beznaději, aby se mohla uskutečnit. To, co je, je vždycky nespravedlivé. Pochopil jsem, že každá volba je především krutá.
Zavřel jsem dveře a odcházel chodbami pryč. Pln úcty a lásky: "K čemu by bylo, dopřát mu život v otroctví, když je veliký právě svou pýchou?" Míjel jsem hlídky, žalářníky a ranní metaře. A všichni ti lidé sloužili vězni. A všechny ty těžké zdi hlídaly svého vězně jako rozpadlá zřícenina, jejíž smysl je v ukrytém pokladu, Ohlédl jsem se ještě jednou k vězení. Stálo tam se svou věží v podobě koruny vržené k hvězdám jako loď, která veze svůj náklad, jako loď, zcela určená sloužit, a já si říkal: "Kdo se mu může rovnat?" Když pak jsem byl daleko, unaven putováním nocí, tou tlamou prachárny ...
Myslel jsem na lid ve městě: "Ano, budou ho oplakávat. Ale je dobré i to, když pláčou."
A rozvažoval jsem o písních, o tom rozruchu a myšlenkách svého lidu. "Pohřbí ho," říkal jsem si. "Ale pohřbít nelze. To, co je pohřbíváno, je semeno. Život přemoci nemohu a ten vězeň bude mít jednoho dne pravdu. Dám ho pověsit. Jeho smrt bude však opěvována. A to volání najde odezvu v někom, kdo bude chtít usmířit rozdělené. Ale co mohu usmířit já?
Musím do sebe vstřebávat v rámci určité hierarchie, ale ne současně v rámci hierarchie jiné. Nesmím směšovat blaženost se smrtí. Směřuji k blaženosti, proto však nesmím odmítat rozpory. Musím je přijmout. Tohle je dobré, tohle špatné, leká mě taková břečka, taková limonáda pro slabochy, která jen oklesťuje. Větším se stanu jen tehdy, pokud svého nepřítele uznám."
i PDF 
.