XXV
Přemýšlel jsem nad maskou tanečnice. Nad jejím utkvělým, urputným a znaveným výrazem. Říkal jsem si: "V dobách, kdy byla říše velká, to byla maska. Dnes je to jenom příklop prázdné schránky. Člověk už v sobě nemá patos. Neexistuje bezpráví. Nikdo už netrpí pro svou věc. A co znamená věc, pro kterou nikdo netrpí?" Člověk chtěl cosi získat. Získal to. A je teď šťastný? Štěstí bylo přece v oné cestě za něčím. Pohleďte na rostlinu, která vytváří květ. Je šťastná, že vytvořila květ? Je pouze dovršená. A nemůže si přát už nic, jen smrt. Vím, co je touha. A pracovní vášeň. A pocit úspěchu. A potom odpočinek. Ale odpočinek není potrava a nelze z něho žít. Něco jiného je potrava a něco jiného cíl. Někdo utíká rychleji a vyhraje. Ale z vyhraného běhu nemůže být živ. Stejně jako nemůže ten, kdo miluje moře, být živ z jediné bouře, kterou přemohl. Ta jedna přemožená bouře je jedno tempo ruky v jeho plavbě. Jedno tempo, které volá po dalším. A radost z vytváření květu, z přemáhání bouře a z budování chrámu je něco jiného než radost z květu, který je hotový, z bouře, kterou jsme přemohli, z chrámu, který už jsme postavili. Čekat, že najdeme radost v něčem, co jsme původně odsuzovali, myslet si, že by se mohl válečník těšit radostmi lenivce, je iluze. Ale válečník přesto bojuje zdánlivě za to, z čeho je lenivec živ. Nemá však právo být zklamán, jestliže se pak stane lenivec i z něho. Neboť naříkat nad tím, že touha nikdy nedosáhne uspokojení, je klam. Je to klam, pokud jde o předmět touhy. Řekneš, že to, co věčně pronásleduješ, se věčně vzdaluje ... To jako by si stěžoval strom: "Stvořil jsem květ a teď je z něho semeno a ze semene strom a ze stromu zas květ ..." A ty jsi zase přemohl bouři a bouře se změnila v odpočinek, ten odpočinek je však zas jen přípravou k bouři. Říkám ti: neexistuje boží milost, která by tě ušetřila uskutečňování ... Toužíš být: budeš až v Bohu. On tě navrátí zpátky do své stodoly, až se skrze své činy pozvolna uskutečníš a uhněteš, neboť člověk, víš, člověk se rodí dlouho. Mysleli si. že cosi získali a něco mají, a zůstali stát na cestě, aby se, jak tomu říkají, těšili ze sklizně. A ztratili tím všecko. Žádná sklizeň totiž neexistuje. Kdo by to mohl vědět lip než já, já, kdysi tak dlouho lapený do ženských osidel, neboť tam kdesi v cizích končinách vychovávali a vonnými mastmi pěstili ženu, o níž jsem věděl, že bych ji mohl získat. A téhle závrati jsem říkal láska. A zdálo se mi, že zemřu žízní, když jí nedosáhnu.
A byla svatba s hlučnými slavnostmi, jež měly v očích všeho lidu barvu lásky. A byly rozhazovány koše květů, rozstřikovány vůně a do ohně házeny diamanty, zaplacené utrpením, potem a lidskou krví, diamanty zrozené z davu jako kapička vůně získaná z celých nákladů květin, a každý, nevěda ani proč, toužil se rozplynout v lásce. Tu ale stála na terase ona, má něžná zajatkyně, v závojích, do nichž se opíral vítr. A já, muž, já, vítězný bojovník, jsem konečně držel svou válečnou odměnu. A náhle jsem před ní nevěděl, co dál ...
"Má holubice," hovořil jsem k ní, "má hrdličko, má štíhlonohá gazelo ..." a hledal jsem slova, kterými bych ji, neuchopitelnou, uchopil. Rozplývala se totiž jako sníh. Dar, na který jsem čekal, nebyl ničím. A volal jsem: "Kde jsi?" Neboť jsem ji už nenalézal. "Kde je hranice?" A proměnil jsem se v hradbu a pevnost. Ve městě zatím planuly radostné ohně k oslavě lásky. Zatím co já, strašlivě osamělý, jsem na ni hleděl, jak svlečená spí. "Zmýlil jsem se v kořisti, zmýlil jsem se ve svém běhu. Prchala tak rychle a já ji zastavil, abych se jí zmocnil ... A když jsem ji chytil, náhle tu nebyla ..." Zároveň jsem však pochopil svůj omyl. To, co jsem pronásledoval, byl právě jenom ten běh, a byl jsem stejný blázen jako člověk, který by nabral vodu do džbánu a pak by ho zamkl do skříně, protože miluje zpěv fontán ...
"Dokud se tě však nedotýkám, buduji tě jako chrám. A vytvářím tě plnou světla. A v tvém mlčení jsou uzavřeny celé krajiny. A dokážu svou láskou přesáhnout tebe i sebe. A skládám písně k oslavě tvé říše. A když zavíráš oči, zavírá víčka svět. A když té držím malátnou v náručí, jsi jako město, jsi pouze jeden stupeň mé cesty k Bohu. Stvořená k sežehnutí, k strávení, ale ne k zadržení ..." A brzy na to propukl v paláci pláč a celé město se obléklo ve smutek, protože jsem vzal tisíc ozbrojenců a bránou města jsem zamířil k poušti. Neboť jsem nebyl uspokojen. Jak už jsem říkal, bolest jediného člověka je bolestí celého světa. A láska jediné ženy, třeba i nevímjak hloupé, vyváží Mléčnou dráhu se všemi hvězdami. A já tě svírám v náručí jako křivku své lodi. Proto ten odjezd na širé moře: strašlivé rameno lásky ...
A tak jsem poznal hranice své říše. Ale právě v těch hranicích měla svůj výraz, neboť miluji jen to, co klade odpor. Strom nebo člověk, to je především ten, kdo klade odpor. Právě proto jsem přirovnal k příkrovům prázdných schránek ony urputné basreliéfy tanečnic, jež byly maskou, jen pokud halily urputnost a vnitřní nepokoj a poezii, dceru rozporů. Miluji toho, kdo se projevuje odporem, kdo se uzavře a mlčí, kdo si na mučidlech zachovává tvrdost a sevřené rty, toho, kdo nepodlehl mukám ani lásce. Toho, kdo uměl dát něčemu přednost a být natolik nespravedlivý, že něčemu svou lásku nedopřál. Tebe, který jsi jako děsivá věž, jež nikdy nebude dobyta ...
Nenávidím totiž, co je snadné. Není člověkem, kdo neklade odpor. Pak zbývá leda mraveniště, do kterého se už neotiskuje Bůh. Pak je to člověk bez kvasu. A zde je právě to podivuhodné, co se mi zjevilo ve vězení. Silnější než ty, než já, než my všichni, než moji žalářníci, mé padací mosty a hradby. Zde bylo to tajemství, které mě trápilo podobné jako tehdy v lásce, když jsem tu ženu držel poddanou a nahou. Lidská velikost a současně i malost, neboť vím, že velký je člověk ve víře a ne ve vzdorné pýše.
i PDF 
.