XXVII
V tom roce zemřel panovník, který vládl v sousedství mé říše. Právě ten, s nímž jsem tvrdě bojoval, až jsem po mnoha bojích pochopil, že se o něho opírám jak o hradbu. Vzpomínám ještě, jak jsme se setkávali. V poušti byl vztyčen purpurový stan; zůstal prázdný a my dva jsme se tam odebrali. Vojska čekala opodál, neboť není dobré, když se lidé smísí.u Dav žije pouze břichem. A všechno zlacení oprýská. Žárlivě na nás hleděli, opřeni o jistotu svých zbraní, dojatí, ne však lacině rozněžnělí. Otec měl pravdu, když říkal: "Nevyhledávej člověka na jeho povrchu, ale až v sedmém patře jeho duše a jeho srdce a ducha. Když se budete navzájem hledat ve svých nejnižších hnutích, zbytečně jen prolijete krev."
Tak jsem to také pochopil a přicházel jsem za ním oproštěný a obezděný trojí hradbou samoty. Usedli jsme na písek, tváří v tvář. Nevím, kdo z nás, zda on či já, byl tehdy mocnější. Ale moc se v té posvátné samotě měnila v uměřenost. Každý z nás mírnil své pohyby, jež jindy otřásaly světem. Hovořili jsme o pastvinách. "Mám pětadvacet tisíc kusů dobytka," řekl, "a dobytek hyne. U tebe pršelo." Nemohl jsem však připustit, aby k nám zanesli své vlastní, cizí zvyky a pochybnost, jež plodí hnilobu. Jak bych mohl přijmout na svém území pastýře z jiného světa? Odpověděl jsem: "Mám pětadvacet tisíc lidských mláďat, která se musí učit vlastním modlitbám, a ne modlitbám jiných, neboť by jinak nenabyla tvaru ..." A mezi našimi národy rozhodly zbraně. A byli jsme jako dva pohyby moře, které se přelévá sem a tam. Třebaže jsme se do sebe opírali celou vahou, žádný z nás nepostoupil kupředu, neboť jsme byli oba na vrcholu a každou porážkou jsme svého nepřítele zocelili. .,Přemohl jsi mne, jsem teď o to silnější." Přesto jsem jeho velikost nijak nepodceňoval. Ani visuté zahrady jeho hlavního města. Ani vonné látky jeho obchodníků. Ani jemnou práci jeho ciselérů. Ani mocné vodní přehrady. Podceňuje pouze člověk nízkého ducha, neboť jeho pravda vylučuje pravdy ostatní. Ale my dva jsme věděli, že pravdy mohou žít vedle sebe, a nepovažovali jsme za žádné ponížení připustit pravdu druhého, i kdyby to mělo znamenat, že jsme se sami mýlili. Pokud vím, nepohrdá jabloň vinnou révou, ani palma cedrem. Ale každý z nich hledí být co nejtvrdší a zachovává si své kořeny. A chrání si svůj tvar a podstatu, neboť je v nich nedocenitelné bohatství, které se nesmí znehodnotit "Skutečnou směnou," říkal mi, "je skříňka na voňavku nebo semeno či onen darovaný žlutý cedr, který naplňuje tvůj dům vůní mého domu. Nebo můj válečný pokřik, který k tobě zalehne z mých hor. Nebo i vyslanec, pokud byl dlouho vychováván, formován a zocelován, aby tě uměl současně odmítnout i přijmout. Odmítne tě v tvých nižších polohách. Ale najde tě tam, kde už je nad vší nenávistí jen úcta k člověku. Jediná úcta, která má cenu, je úcta k nepříteli. Úcta přátel má cenu jen tehdy, pokud dovedou brzdit svou vděčnost, své díky a všechna hrubá hnutí. Jestliže umíráš pro přítele, nesmíš se rozněžňovat ..." A také bych lhal, kdybych chtěl tvrdit, že mi byl přítelem. Přesto jsme při každém setkání cítili hlubokou radost, ale tady už lidská hrubozrnnost svádí slova z cesty. Má radost nesměřovala k němu, nýbrž k Bohu. On představoval cestu k Bohu. Naše setkání byla svorníkem klenby. A nepotřebovali jsme si nic říkat.
Ať mi Bůh odpustí, že jsem jeho smrt oplakal. Znal jsem ostatně svou bednou nedokonalost a říkal jsem si: "Pláču, protože nejsem ještě dost čistý." A představoval jsem si v duchu, že pro něho by má smrt byla něco podobného, jako když se propadne do tmy kus země. Hleděl by na to mohutné zakymácení světa, jako by se díval na soumrak. Nebo jako topící se člověk, když se svět proměňuje pod spícím zrcadlem vod. "Podle tvé vůle, Pane," řekl by svému Bohu, "přichází noc a přichází den. Co je však z toho svázaného snopu, z té uplynulé doby, ztraceno? Já žil." A pojal by mne ve svůj nevýslovný klid. Já jsem však nebyl dosti čist a neměl jsem ještě v dostatečné míře smysl pro věcnost. A podoben ženám, cítil jsem povrchní tesknotu, jako když uvadnou za večerního větru růže v mých živoucích růžových sadech. Neboť v nich uvadám i já. Cítím, že spolu s nimi umírám.
Během života jsem pohřbil v písku své velitele, sesadil ministry, ztratil ženy. Nechal jsem za sebou stovky vlastních obrazů, jako když had svléká kůži. Ale stejně jako se navrací slunce, které je mírou a kyvadlem dne, nebo léto, jež měří, jak se vyvažuje rok, moji vojáci vždy znovu, od setkání k setkání, od smlouvy k nové smlouvě vztyčovali v poušti stan. A my jsme se tam odebírali. Byl z toho jakýsi slavnostní zvyk, provázený vždy oním suchým úsměvem a klidem v sousedství smrti. A oním tichem, jež nepochází z člověka, nýbrž z Boha.
Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl --- neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc --- dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán. Jak jsem byl ve svém rozrušení sobecký! Já, slabý člověk, jsem přisuzoval význam dráze vlastního osudu, která žádný význam nemá, říši jsem poměřoval sebou, místo abych se v říši rozplynul, a považoval jsem ten horský hřeben za jakési vyústění svého osobního života. Té noci jsem poznal hranici, na níž se dělí vody, neboť jsem zvolna vyšplhal po úbočí a po druhém úbočí jsem sestupoval dolů a nechal jsem na druhé straně všechny své velitele, všechny své ženy, všechny své nepřátele i toho jediného, jenž mi byl možná přítelem, a nikoho už nepoznávaje, ani jedinou tvář, poprvé jsem se cítil stár a ke všem jsem byl lhostejný, neboť jsem se stal lhostejným sám sobě --- a byl jsem od té chvíle zcela sám ve světe plném lidí, které jsem nepoznával.
Právě tehdy jsem se vsak dokázal vzchopit. "Je možné, že jsem rozbil svou poslední slupku," pomyslil jsem si, "a snad se stanu čistým. Nebyl jsem nikterak velký, neboť jsem hleděl na sebe. A tahle zkouška mi byla seslána, neboť jsem začínal měknout. Mé srdce bylo plné nízkých hnutí. Navrátím však svému mrtvému příteli všechnu jeho důstojnost a nebudu ho již oplakávat. Budu jen vědět, že byl. A písek mi bude připadat bohatší, neboť jsem uprostřed té širé pouště vídával často jeho úsměv. A tímhle jediným úsměvem získá cosi v mých očích i úsměv každého jiného člověka. O tenhle jediný úsměv se každý jiný úsměv stane bohatším. Budu v člověku vidět nástin čehosi, co nikdy žádný kameník z kamene nevytesal, skrze ten kámen poznám však lépe lidskou tvář, neboť jsem kdysi do jedné tváře hleděl, a hleděl jsem jí přímo do očí. Vracím se tedy ze své hory zpátky: už se neobávej, můj lide, opět jsem navázal nit Nebylo správné, že jsem potřeboval člověka. Ruka, která mne uzdravila a znovu sešila, je pryč, ale šev drží. Vracím se dolů ze své hory a potkávám ovce a jehňata. Hladím je. Před Bohem jsem na světě sám, ale když hladím ta jehňata, nad nimiž srdce otvírá svá zřídla, skrze každé jednotlivé jehňátko jako bych hladil veškerou lidskou slabost, a zase vás nacházím." A svému sousedu jsem vytkl místo, odkud nikdy nevládl lépe. Pevné postavení mrtvého, V poušti je nyní každoročně vztyčen stan a lid se modlí. Armáda stojí ve zbrani s nabitými puškami, jezdci objíždějí, aby hlídali poušť, a kdo by se do té končiny odvážil, bude sťat. Jdu tam pouze já sám. Odhrnu plátno stanu, vejdu dovnitř a usednu. A po zemi se rozhostí ticho.
i PDF 
.