XXXIII
Ten večer, kdy jsem sestupoval z hory po onom svahu, kde jsem už nikoho nepoznával, jako člověk, uložený už němými anděli pod zem, ten večer jsem poznal útěchu stáří. A byl jsem jako strom těžký větvemi, celý už sukovatý a svraštělý a v pergamenu prstů jakoby už provoněný časem a skoro nezranitelný, jako bych se už uskutečnil. A takto jsem k sobě hovořil: "Je možné, aby člověka takhle zestárlého vyděsil tyran zápachem muk, tím zápachem zkyslého mléka, a aby v něm cokoli proměnil, když má ten člověk už celý život za sebou jako rozpadlý plášť, držící sotva na nitce? I já už mám své pevné místo v paměti lidí. A nemělo by už pro mne smysl čehokoli se zříci." Poznal jsem také útěchu osvobození z pout. jako bych celé to zkornatělé tělo proměnil v jakási neviditelná křídla. Jako bych se procházel, konečně ze sebe zrozen, ve společnosti onoho archanděla, kterého jsem se tolik nahledal. Jako bych byl odhodil svou starou schránku a byl náhle neobyčejně mladý. Nebylo to však mládí stvořené z nadšeni či touhy, nýbrž z neobyčejného jasu. Bylo to ono mládí, na které čeká věčnost, a ne to. na které čeká za svítání zmatek života. Skládalo se z prostoru a času. Připadal jsem si náhle věčný, jako bych se konečně uskutečnil.
Podobal jsem se také člověku, který na své cestě zvedl dívku, probodenou dýkou. Nese ji v sukovitých pažích zhroucenou, odevzdanou jako náruč růží, tichounce uspanou zábleskem ocele a skoro s úsměvem opírající bledé čelo o okřídlené rameno smrti, ale nese ji k planině, k lidem, kteří ji uzdraví.
"Ty spící krasavice, kterou naplním svým životem, neboť mi už nezáleží na lidských marnostech, hněvech a pachtění, ani na majetku, který bych mohl získat, ani na bolestech, jež by mne mohly potkat, ale jen na tom. za co se směňuji. A nesu teď své břemeno k ranhojičům v pláni a stanu se světlem očí, kadeří vlasů na čistém čele, a jestli ji, až se uzdraví, naučím modlitbě, celá se vzpřímí vnitřní dokonalostí jako stvol květu, pevně podpíraný kořeny ..."
Mé tělo praská jako stará skořápka a už mi není vězením. Pozvolna sestupuji z horského svahu a připadá mi, že vleču za sebou jako široký plášť všechny kopce a pláně a tu a tam, jako zlaté hvězdy, světelné body příbytků. Ohýbám se jako strom obtěžkaný dary.
Žehnám ti, můj spící lide, ještě spi.
Kéž slunce ještě počká, než vás vytrhne ze sladké noci! Kéž ještě smí mé město odpočívat, než začne za svítání protahovat krovky, aby se připravilo do práce. Kéž ještě ti, které zasáhla včera bolest a nyní užívají božího odkladu, kéž ještě nemusí vzít znovu na bedra smutek či bídu či odsouzení či právě propuknuvší malomocenství. Kéž ještě spočívají v božím lůně, které všem odpouští a všechny přijímá.
Nyní vás ponesu na bedrech já. Bdím nad tebou, můj lide, ještě spi.
i PDF 
.