XXXV
"Není vám hanba," řekl jsem, "za všechnu tu nenávist, rozkol a hněvy? Nepozvedejte pěst pro krev prolitou včera, neboť jste možná z té události vyšli obrozeni, tak jako vyjde dítě z roztrženého lůna či z rozervané kukly křídlatý, krásnější živočich, co však můžete získat ve jménu včerejších pravd, které už ztratily podstatu? Zkušenost mě totiž naučila, že když se dva popadnou do křížku a rvou se, že se to vždycky podobá krvavé zkoušce lásky. A plod, který se zrodí, nepochází z jednoho ani z druhého, ale z obou dvou. A oběma jim vládne. A oba v něm nacházejí usmíření až do dne, kdy v novém pokolení podstoupí opět krvavou zkoušku lásky.
Samozřejmě, že mají z porodu hrůzu. Ale když hrůza pomine, přichází slavnost. A v novorozeném dítěti se oba znovu shledají. Když vás uchopí a ukolébá noc, hleďte, jak se podobáte jeden druhému. A platí to i o těch, kdo vlečou ve vězení obojek na smrt odsouzených: ani ti se v ničem neliší od ostatních. Je pouze třeba, aby se našli v lásce. Každému z nich odpustím, že zabil, neboť nemíním rozlišovat na základě úskoků řeči. Tento člověk zabil z lásky ke svým lidem, neboť o život se hraje pouze z lásky. A z lásky ke svým zabil i ten druhý. Toto se naučte chápat a přestaňte nazývat opak svých pravd omylem a opak omylu pravdou. Vězte, že táž uchvacující jistota, která vás nutí zlézat vaši horu, uchvátila i toho druhého, který také zlézá svou horu. I jeho vede táž jistota, která přiměla vás, abyste v noci vstali. A když ne táž, pak stejně silná. Vy však v tom člověku neumíte vidět nic jiného než to, co vás popírá. A on zas vidí ve vás jen popření sebe. A oba dobře víte, že ve svém nitru nejste tímto ledovým či nenávistným popřením, nýbrž že je ve vás cosi jiného, obraz určité tváře, tak zřejmé, prosté a čisté, že pro ni podstoupíte smrt. Každý z vás si tak našel falešného, neskutečného protivníka a navzájem se nenávidíte. Ale já, který vám vládnu, já pravím, že všichni milujete tutéž tvář, byť špatně poznanou a špatně odhalenou.
Proto ze sebe smyjte krev. Na otroctví se nic vystavět nedá, nanejvýš vzpoura otroků. Přísností se nic nezíská, chybí-li sklon k obrácení. A jestliže obětovaná víra neměla žádnou cenu a je tu sklon k obrácení, k čemu přísnost? Proč byste tedy, až nadejde den, sahali po zbraních? Co můžete získat tím masakrem, při kterém ani nevíte, koho zabíjíte? Neuznávám tuto primitivní víru, na níž se mohou shodnout leda žalářníci."
Proto není radno polemizovat. Nikam to totiž nevede. Budeš-li polemizovat s lidmi, kteří se mýlí a ve jménu své vlastní jistoty odmítají tvou pravdu, potom zas ty ve jménu své vlastní jistoty odmítneš pravdu jejich. Přijmi je. Vezmi je za ruku a veď. Řekni jim: "Máte pravdu, ale přesto na onu horu vystupme," a nastolíš ve světě řád a oni volně vydechnou v prostoru, který dobyli.
Nemá totiž smysl, když někdo tvrdí: "Toto město má třicet tisíc obyvatel," a druhý mu odpovídá: "Má jich jen dvacet pět tisíc," protože nakonec se na určitém počtu mohou dohodnout. A jeden z nich se prostě mýlil. Nýbrž: "Toto město je práce architekta a je pevné. Loď, která unáší lidi." A druhý: "Toto město je píseň lidí pracujících na jednom díle ..."
Nebo když jeden říká: "Plodná je svoboda, neboť jen z ní se rodí člověk a životodárné rozpory." A jiný: "Svoboda znamená hnilobu a plodné je násilí, neboť násilí je vnitřní nutnost a základní princip cedru." A začnou navzájem prolévat krev. Toho však nelituj, neboť zde je bolest porodu a vnitřní muka a volání Boha. Řekni každému z nich: "Máš pravdu." Neboť mají pravdu. Ale vyveď je po jejich hoře o kus výš. Sami by totiž další výstup odmítli, neboť to vyžaduje velikou námahu svalů a srdce, ale bolest je nyní donutí a dodá jim odvahy. Neboť když tě ohrožují krahujci, utečeš o kus výš. Neboť jsi-li strom, budeš hledat slunce ve výškách. V tom s tebou spolupracují i tvoji nepřátelé, neboť na světě vlastně není nepřítele. Nepřítel ti vytyčuje meze, dává ti tvar a pevnost. A řekneš jim: "Svoboda i násilí jsou pouze dvě stránky téže nutnosti, nutnosti být tím a tím člověkem a ne jiným." Mohu být tím a tím člověkem, nemohu však být jiným. Mohu užívat té a té řeči, nemohu však do ní mísit řeč jinou. Mohu se řídit pravidly určité hry v kostky, nesmím však zničit hru tím, že její pravidla naruším pravidly hry jiné. Mohu budovat, ale ne vykrádat a špatným užíváním zničit vlastní zásoby jako člověk, který spatně píše a hledí zapůsobit právě svými prohřešky, čímž sobě samému zamezuje možnost vyjádření, protože zničí-li u lidí smysl pro styl, nikdo už nad jeho knihou nic nepocítí. Stejně jako když přirovnám krále k oslu, a dokud je král v úctě a úctyhodný, je to k smíchu. Pak se však náhle stane, že se král ztotožní s oslem. A já už vyslovím jen samozřejmost.
A všichni to vědí, neboť ti, kdo hájí svobodu, žádají vnitřní mravnost, aby byl člověk přece jen něčím řízen. Celník je uvnitř, říkají. A ti, kdo hájí násilí, zase soudí, že násilí znamená svobodu ducha, neboť máš pak možnost svobodně ve svém domě procházet předpokoji, vykračovat si sály z jednoho do druhého, otvírat dveře, stoupat či scházet po schodech. A čím víc zdí a překážek a závor, tím větší je tvá svoboda. A čím víc omezení ti ukládá tvrdý kámen, tím širší máš možnost volby mezi různými činy. Ale když táboříš bez ladu a skladu v jedné místnosti, neexistuje pro tebe svoboda, nýbrž jen rozklad.
A všichni nakonec sni o jednom a témž městě. Jeden však žádá, aby směl člověk zůstat, jaký je, a jako takový jednat. A druhý, aby byl člověk hněten, neboť se tím uskuteční a bude moci jednat A oba ctí stejného člověka. Oba dva se však i mýlí. První věří, že je člověk věčný a že existuje o sobě. A neví, že takovým a ne jiným jej učinilo dvacet let vzdělávám, násilí a cvičení. A že schopnost milovat pochází především z modlitby, a ne z vnitřní svobody. To je jako s hudebním nástrojem, na který ses nenaučil hrát, nebo s básní, jejíž jazyk sis neosvojil. A mýlí se i ten druhý, neboť věří ve zdi, a ne v člověka. Jako by věřil v chrám, místo v modlitbu. Vždyť v kamenech chrámu má cenu pouze ticho, které jim vládne. A totéž ticho v duši člověka. A duše člověka, která to ticho obsahuje. To je ten chrám, před nímž padám na tvář. On si však udělal svou modlu z kamene a klaní se kameni jakožto kameni ... Stejně je tomu s říší. Má říše nemá být bohem, který by zotročil lidi. Neobětuji člověka říši. Buduji naopak říši, abych jí naplnil člověka a vdechl mu život, a člověk pro mne platí víc než říše. A jestliže jsem člověka podřídil říši, pak proto, abych ho zbudoval. Nespoutal jsem však člověka proto, abych vybudoval říši. Zanech tedy už řeči, jež nikam nevede, a nauč se rozlišovat příčinu od následku a pána od sluhy. Neboť existují jen vztahy a struktury a vnitřní závislosti. Já, který vládnu, jsem svému lidu podřízen víc, než je mně samotnému podřízen kterýkoli z mých poddaných. Když vyjdu na terasu, otevřen jejich nočnímu sténání, koktání a bolestnému křiku i radostnému ruchu, které chci proměnit v chvalozpěv boží, jsem tu v postoji služebníka. Jsem posel, který je shromažďuje a nese. Jsem otrok, který vleče jejich nosítka. Jsem jejich tlumočník.
Jsem jejich klenbový svorník, a tedy uzel, který je spojuje a váže ve tvar chrámu. Jak by mi to mohli mít za zlé? Cítí se snad kameny uražené, že nesou klenbový svorník? ...
O těchto věcech se nikdy nepři, je to marné.
Nepři se ani o lidech. Vždy totiž směšuješ následky s příčinami. Jak mohou vědět o tom, co jimi prochází, když neexistuje řeč, jež by to zachytila? Může snad kapka vody v sobě rozpoznat řeku? A řeka přesto plyne. Může snad poznat jednotlivá buňka stromu, že je stromem? A ten strom přesto roste. Může snad vědět jednotlivý kámen něco o chrámu? A ten chrám přesto stojí, uzavřen nad svým tichem jako sýpka.
Jak mohou lidé poznat vlastní činy, jestliže nepodstoupili osamělý, tvrdý výstup na horu, aby se pokusili v tichu uskutečnit? Ano, tvar stromu může znát patrně jen Bůh. Oni však vědí jen tolik, že chtějí jeden doprava a druhý doleva. A jeden hledí pobít druhého, který mu vadí a překáží, ačkoli žádný z nich neví, kam směřuje. Stejně nepřátelské jsou k sobě stromy v tropech. Drtí se navzájem a ukrádají si svůj podíl slunce. Les však přesto roste a pokrývá horu černou kožešinou, z níž se za úsvitu rozlétají ptačí. Což je možné, aby řeč jednotlivce zachytila život? Každého roku se rodí pěvci, hovořící o tom. že nemohou být války, protože nikdo netouží trpět, opustit ženu a děti, dobývat území, z něhož nic nebude mít, a potom zemřít na slunci pod rukou nepřítele, s náloží olova v břiše. A můžeš se zeptat každého z mužů. Odmítne každý. A říše za pouhý rok přesto zas pozvedne zbraně a tihle všichni, kteří válku odmítali, neboť se v pochodech jejich chudého jazyka zdála nemožná, ti všichni se v duchu čehosi mravního, co nelze vyslovit, sjednotí k činu, který pro žádného z nich neměl původně smysl. Vyroste strom, neznalý sebe sama. A pozná ho jen ten, kdo zdolá horu a odtud prorokuje. Když roste nebo umírá to, co lidi přesahuje, pak to zajisté --- neboť jde o lidi --- lidmi prochází, aniž to dovedou vyslovit. Znamením toho je však jejich beznaděj. A když umírá říše, poznáš to z toho, že ten či onen ztratil v říši víru. A byl by omyl činit ho za to umírání odpovědným: on totiž na tu nemoc pouze ukázal. Jak ale dokážeš rozlišit příčiny od následků? Když se rozkládá morálka, poznáš to podle zpronevěřilosti hodnostářů. Můžeš je klidně popravit: byly to pouze plody hniloby. Smrt však nepřemůžeš tím, že pohřbíš mrtvoly.
Pravda, pohřbeny být musí, a ty je pohřbíš. Co je zkažené, je třeba odříznout. Zapovídám ti však, abys vedl polemiky o lidech, Není to důstojné. Oškliví se mi slepci, kteří se vzájemně urážejí pro své vady. Proč bych měl mařit čas a poslouchat je, jak si nadávají? Když se má armáda obrátí na útěk, svaluje generál vinu na armádu a ona zase na generála. A všichni dohromady na špatné zbraně. A celá armáda svaluje vinu na obchodníky. A obchodníci na armádu. A všichni dohromady zase na někoho jiného. Na to já odpovídám: "Mrtvé větve je třeba odříznout, neboť jsou známkou smrti." Je však absurdní, vinit je z toho, že zemřel strom. Větve umírají, protože umírá strom. Mrtvá větev je pouze znamením.
Proto vidím-li je hnít, prostě je odříznu a dál se o ně nestarám. Svůj pohled zaměřím jinam. Zde totiž nehnijí lidé, nýbrž člověk, který je v nich. A já se skláním nad nemocným archandělem ...
Vím dobře, že lékem je zpěv a ne nějaké výklady. Dokázaly snad někdy lékařské výklady vzkřísit život? Lékaři řeknou: "Zemřel z toho a toho důvodu ..." Jistěže onen člověk zemřel z nějaké poznatelné příčiny, na nějakou poruchu vnitřností. Ale život byl cosi jiného než uspořádané vnitřnosti. Když sis vše pěkně zchystal cestou logiky, je to jako s olejovou lampou. Vykoval jsi ji a sesadil, ale nevydá světlo, dokud je nezapálíš.
Miluješ proto, že miluješ. Pro lásku není důvodu. Není léku, kromě tvorby. Jednoty pro ně dosáhneš jedině v jejich srdcích. A hlubokým důvodem k jednání jim bude právě ten zpěv, který jim uložíš.
Zítra se z něho samozřejmě stane důvod, příčina, pohnutka a článek víry. Logikové se budou sklánět nad sochou, aby vypočítali důvody, proč je krásná. A protože bude skutečně krásná, jak by se mohli mýlit. Tu krásu však poznali jinými cestami než cestou logiky.
i PDF 
.