XLIII
A to, co ti chci teď říci, je stejné tajemství. Celá tvá minulost není nic jiného než zrození, stejně jako je tomu až dodnes s děním v říši. A něčeho tu litovat je stejně absurdní, jako kdyby chtěl člověk litovat, že se nenarodil v jiné době, nebo že je malý, když je velký, nebo že se nenarodil v jiné končině, a nacházet pak v onom nesmyslném snění neustálý důvod k beznaději. Jen blázen si láme zuby na minulosti, která je skončená a pevná jako balvan žuly. Přijmi tento den, jak ti je dán, a nepotýkej se s tím, co nelze napravit. Mluvit o nenapravitelném nemá význam, neboť takové je vše, co minulo. A protože neexistuje dosažený cíl, ani skončený cyklus ani uzavřené období, leda pro historiky, kteří takové dělení vymýšlejí, jak můžeš vědět, že bys měl určitého kroku litovat, když ještě nedošel a nikdy nedojde --- cíle? Vždyť smysl věci naprosto nespočívá v hotové sklizni, z níž jsou živi lenivci, nýbrž jen v zápalu přerodu, v zápalu chůze či touhy. A tak ten, kdo byl poražen a znovu sbírá síly, je pro mne větším vítězem než ten, kdo se těší ze včerejšího vítězství jako lenivec ze sklizně, a spěje už jen k smrti.
K čemu mám tedy směřovat, řekneš, když cíle nemají význam? A já ti prozradím to velké tajemství, které se skrývá pod obyčejnými, prostými slovy, to tajemství, jemuž mne během života postupně naučila moudrost: že připravovat budoucnost znamená vytvářet přítomnost. A že ti, kdo se ženou za dalekými obrazy, plody své fantazie, marní své síly v utopii a snění. Jediná pravá fantazie je ta, jež dešifruje přítomnost z jejích jednotlivých nesourodých aspektů a z její rozporuplné mluvy. Když se vsak necháš unést pošetilým a prázdným sněním o budoucnosti, jsi jako člověk, který si představuje, že může vymyslet pilíř a vybudovat nové chrámy jen libovůlí pera. Kde by pak potkal nepřítele? A když ho nepotká, skrze koho vytvoří sama sebe? V odporu k čemu dá svému pilíři tvar? Pilíř nabývá na pevnosti právě tím. jak se v průběhu pokolení střetá se životem. Ani samotný tvar nemůžeš jen vymyslet, ale vyhladíš ho až užíváním. Takto se rodí velká díla a říše. Vždycky je tu jen přítomnost, které je třeba dát řád. Proč se o tom dědictví dohadovat? Předvídat budoucnost není tvou věcí, máš ji však umožnit.
A protože se ti přítomnost nabízí jako materiál, práce budeš mít dost. Já sám vytvářím přítomnost tím, že toto seskupení ovcí, koz, ječmenných polí, příbytků a hor nazývám panstvím či říší a tím z nich vydobývám cosi, co zde nebylo a co já nazývám jedním a prostým, neboť kdyby se toho dotkl rozum, zničí to, aniž to pozná. Stejně jako když stoupám na hřeben a námahou svalů dávám krajině řád a smím pak pohledět v onu sladkou modř, v níž jsou města podobna vejcím v hnízdech polí, a není to více ani méně pravdivé než města viděná jako lodě či chrámy, ale prostě jen jiné. A osud lidí se takto může stát potravou mé blaženosti.
Proto si pamatuj, že pravá tvorba nikdy není proroctvím o budoucnosti, honbou za chimérou a utopií, nýbrž že to je nová tvář, vyčtená z přítomnosti, z té zděděné zásoby rozpadlé stavební hmoty, a není na tobě. aby ses nad ní radoval nebo truchlil, neboť ta hmota se prostě jednou zrodila a je tady, stejně jako ty.
Nech tedy budoucnost, ať rozvíjí postupně své větve, jako to dělá strom. Od jedné přítomnosti ke druhé strom poros-li a ukončený vstoupí do smrti. Neměj strach o mou říši. Tím okamžikem, kdy lidé rozpoznali uprostřed rozličnosti věcí onu tvář, tím okamžikem, kdy jsem vytesal z kamene sochařské dílo, vtiskl jsem velkolepým tvůrčím činem jejich osudu tvar. A půjdou od vítězství k vítězství a pěvci budou mít co zpívat, neboť namísto opěvování mrtvých bohů budou prostě oslavovat život.
Pohlédni do mých zahrad, jak tam za svítání přecházejí zahradníci, aby stvořili jaro, a nijak se nedohadují nad pestíky či korunkami: jen zasévají zrno.
Proto vám říkám, vy nešťastní a sklíčení a přemožení: jste armáda, jež zvítězí! Vždyť v tuto chvíli začínáte a je krásné být tak mlád.
Přemýšlet o přítomnosti však není nijak prosté. V takovém případě ti klade odpor sama hmota, se kterou musíš pracovat, kdežto vymyšlená budoucnost ti odpor nikdy neklade. Jak lehko ten člověk, který ulehl do písku vedle vyschlé studny a už se začíná v slunci vypařovat, jak lehko spřádá svůj sen! Jak snadné je pro něho blížit se velikými skoky k vysvobození. Jak snadné je ve snu se napít, když ti tvé kroky mohou přinést vodu jako dobře zaplacení otroci a nikde není žádné trní, jež by tě zadrželo, Ale ta budoucnost bez nepřátel se nikdy neuskuteční --- a ty tu ležíš v agónii, v zubech ti skřípe písek a palmový háj, pomalá řeka i zpěvy pradlen se zvolna propadají v smrt.
Kdo doopravdy jde, ten si rozdírá kotníky o kamení, ten zápolí s trním a zkrvavuje si nehty o suť. Ani jednoho stupně není v tom šplhání ušetřen a jeden po druhém je musí překonat. Vodu vytváří pozvolna svým vlastním tělem, ze svalů, puchýřů v dlaních a rozedřených nohou. Svazuje rozporné skutečnosti, a tak vlastníma rukama dobývá vodu z kamenné pouště, jako když pekař hněte těsto a cítí, jak těsto pozvolna tuhne a svalovati a tvoří hrudky, které je třeba rozmačkat, a tehdy pekař zadělává na chléb. Tak jako básník či sochař, když zprvu pracoval na básni nebo na kameni s volností, v níž se ztrácel, neboť mohl své tváři libovolně vtisknout úsměv či pláč, sklonit ji napravo nebo nalevo, a nebyl schopen se v té svobodě uskutečnit. Přijde však chvíle, ryba se zakousne a prut začne klást odpor. Přijde chvíle, a ty nevyslovíš, co bys rád řekl, neboť je tu i jiné slovo, které chceš zachovat, které chceš také říci, a tyto dvě pravdy ti začnou klást odpor, A začneš škrtat anebo z hlíny vytvářet úsměv, který ti náhle vzdoruje. Nezvolíš jedno či druhé, jak by tomu chtěla slovní logika, ale budeš hledat klenbový svorník svých rozporných pravd, neboť nic se nesmí ztratit --- a náhle pocítíš, že báseň vzniká, nebo že z hlíny už brzy vyvstane tvář. Neboť jsi konečně obklopen milovanými nepřáteli. A proto nikdy neposlouchej lidi, kteří ti pro tvé dobro radí, aby ses odřekl některé ze svých tužeb. Ty své poslání znáš, cítíš jeho tlak v sobě. A když je zradíš, sám sebe zbavíš tváře. Uvědom si však, že pravda vyvstane zvolna, neboť tu nejde o nalezení vzorce, ale o zrození stromu, a svou roli tu hraje především čas a ty se musíš stát jiným a zdolat obtížnou horu. Neboť ta nová bytost, ta jednota, vydobytá z rozličnosti věcí, se ti nenabídne v podobě rozřešené hádanky, nýbrž v podobě usmířených rozporů a vyléčených ran. A její sílu poznáš, teprve až se uskuteční. Proto jsem vždycky za to nejcennější pro člověka považoval ony dva příliš zapomenuté bohy, ticho a pomalý rytmus.
i PDF 
.