XLVII
A myslel jsem na absolutno a na tu potíž, že pyramida nesestupuje od Boha k lidem. Neboť vezmeš-li vládce říše: pokud je absolutním vládcem, přijmeš ho jako přirozenou nutnost, stejně jako kdybys chtěl v paláci mého otce přejít ze sálu poradního do sálu odpočinku a použil bys k tomu určitého schodiště, a ne jiného, určitých dveří, a ne jiných. Proč bys měl také litovat, žes nezvolil jinou cestu, když tvůj duch jinou nevidí? Tak jako není žádná podřízenost, zbabělost či nízkost v tom, že ses rozhodl pro tu určitou cestu, kterou procházíš docela volně, tak není žádná podřízenost, zbabělost či nízkost v tom, když se podřídíš autoritě vládce říše, která je prosté mimo oblast tvé vůle, jakoby absolutní. Budeš-li se však považovat hned po něm za prvního v říši a jeho moc nad tebou nebude naprosto nutným rámcem, nýbrž jen politickou náhodou, ovocem jednotlivých a sporných názorů nebo obratnosti, potom mu budeš závidět. Žárlíme pouze na člověka, na jehož místě bychom mohli stát. Který černoch by žárlil na bělocha? Který člověk by doopravdy žárlil na ptáka? Tou žárlivostí, jež plodí nenávist, neboť chce druhého zničit a nastoupit na jeho místo? Tím nechci samozřejmě kritizovat ctižádost, protože ctižádost může být znamením tvůrčí touhy. Kritizuji však tvou žárlivost. Neboť pak spřádáš proti vladaři pletichy, které tě pohltí, a zanedbáš tím tvorbu, která je především nádhernou spoluprací jednoho skrze druhého. A budeš ho soudit a jím pohrdat. Snadno totiž připustíš, že tě druhý převyšuje mocí, jak bys však mohl připustit, že tě převyšuje úsudkem, spravedlností či ušlechtilostí srdce? A budeš-li jím pohrdat, kdo ti pak za tvou práci zaplatí projevem úcty? Úcta toho. kým pohrdáš, je urážkou. A lidské vztahy ti budou připadat k nedýcháni. Hlavně tě však bude pokořovat každý jeho rozkaz, a on tě vskutku bude chtít pokořit, aby upevnil svou vládu. Kdežto usednout s tebou za stůl jako rovný s rovným a vyptávat se tě, obdivovat tvé vědění a těšit se z tvých ctností může jen takový člověk, který je vládcem, jako je zeď zdí, takže nemá ani důvod, hledat v tom nějaké potěšení. Prostě tomu tak je.
Tak jdu i já a mohu usednout za stůl u toho nejnižšího z poddaných. A on, všecek prozářen mou přítomností, otře stůl a postaví na oheň kotlík. Bude snad kámen na budově vyčítat klenbovému svorníku, že je svorníkem? A bude snad klenbový svorník pohrdat některým z kamenů? Sedíme tedy proti sobě ve vší rovnosti. V jediné rovnosti, která má smysl. Neboť když se ho vyptávám na jeho pole, nedělám to z podlé snahy zalichotit jeho marnivosti --- nemám zapotřebí jeho volebního hlasu --- nýbrž jen proto, abych se poučil. Ale když se vyptává ten druhý, otázka ho nijak nezajímá, neboť tím člověkem pohrdá. A když si toho poddaný všimne, hned sahá k boku po noži. Já však chtěl opravdu vědět, co váží olivy na jeho palmě, a ptal jsem se proto, abych cosi získal.
Neboť jsem navštívil člověka. A dostalo se mi od člověka přijetí. A onen člověk též cosi ode mne získal a bude ukazovat pravnukům místo, kde jsem seděl.
Ba ještě víc, mohu i pocítit vděčnost, neboť v sázce není má moc a nemusím se tedy z nízkých pohnutek krotit či unáhlovat. A když se na mne len člověk usměje a ucítí mne a na uvítanou upeče skopce, dostávám cosi, co přichází od člověka, dostávám cosi v naprosté rovnosti, jako by to přijímal on ode mne. Dary, vystřelené jako šípy, mě dokáží zasáhnout do srdce. Jako obraz Boha. který přijímá tvé nejpokornější myšlenky a nejprchavější činy, poslední modlitbu žebráka v poušti, kdežto kdyby tě napadlo vzdát poctu drobnému a pochybnému knížeti, musíš si vymyslet obrovský dar, neboť podle velikosti daru bude měřit svou slávu.
Pohleď však na onoho člověka, jak otáčí skřípějícím rumpálem, aby vyzvedl ze studny okov, a jak ho, rozesmátý tím skrovným vítězstvím, vyhoupne na roubení --- a shrbený ho veze sluncem do stínu zdi, kde čekám ---, a jak tím bohatstvím plní mou sklenici a zalévá mne láskou.
i PDF 
.