Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LII

A nad slunce jasněji mi vyvstala další pravda o člověku, a sice, že pro něho štěstí nic neznamená --- a že pro něho nic neznamená ani osobní zájem. Neboť silou, která člověkem hýbe, je jediný zájem, totiž aby byl stálý a aby trval. Boháč chce získávat bohatství, námořník vyjíždět na moře a zloděj číhat pod hvězdným nebem. Ale štěstím, které by znamenalo jen bezpečí a žádné starosti, lidé často pohrdnou. Stalo se jednou, že otec zalitoval prostitutek v oné temné části města, v té stoce spadající k moři. Přenášely na pocestné hnilobu, tekla z nich jako bělavý tuk. Otec poslal zbrojnoše, aby jich několik pochytali. Jako se chytá hmyz, abychom studovali jeho způsob života. A hlídka procházela mezi mokvajícími zdmi prohnilé čtvrti. Tu a tam muži zahlédli, jak v některé z těch bědných děr, páchnoucích kuchyňskou zatuchlinou, sedí na nízké stoličce dívka a čeká, ve světle lampy sinalá a smutná jako lucerna v dešti, v tupé zvířecí tváři úsměv jako otevřenou ránu. Aby upoutaly pozornost chodců, většinou si jednotvárně popěvovaly jako měkké medúzy, jež kladou svou lepkavou past. Ty beznadějné litanie se nesly celou uličkou. A když se některý muž nechal lapit, dveře se za ním na pár chvil zavřely a uprostřed té nejkrutější zchátralosti se odbývala láska. Litanie na okamžik ustala, vystřídána krátkým oddechováním bledé stvůry a tvrdým mlčením vojáka, který si od toho přízraku kupoval právo nemyslet už na lásku. Byl možná z vlasti palem a usměvavých dívek a umlčoval tady své bolestné sny. Během dlouhých výprav se obraz palmových hájů v jeho srdci rozkošatil v nesnesitelnou tíhu. Potok se změnil v mučivou hudbu a úsměvy dívek a jejich teplá ňadra a stín jejich tušených těl i půvab jejich pohybů, to všechno se změnilo v palčivou ránu, která ho v srdci čím dál víc sžírala. A proto přišel se svým hubeným žoldem do vykřičené čtvrti, aby ho tady zbavili snu. A když se dveře opět otevřely a on byl zase na zemi, stál tady uzavřený v sebe, tvrdý a pohrdavý, neboť na několik hodin zbavil barvy svůj jediný poklad, jehož záři už nemohl snést.

Přišli tedy zbrojnoši se svými madreporami, oslepenými ostrým světlem strážnice. Otec mi na ně ukázal a řekl: "A teď tě poučím, co hlavně člověku vládne." Dal ty ženy obléci do nových látek a každou usadil ve svěžím domě zdobeném vodotryskem a jako práci jim uložil vyšívat jemné krajky. A platil je tak dobře, že si vydělaly dvakrát tolik než dřív. A potom rozkázal, aby je přestali hlídat.

"Ano, teď jsou ty smutné plody močálu šťastné," řekl mi. "A čisté, klidné a bezstarostné ..."

Ony však přesto jedna po druhé zmizely a vrátily se do stoky.

"Stýskalo se jim po jejich bídě," řekl otec. "Ne že by byly tak hloupé a dávaly přednost bídě před štěstím, ale proto, že člověk hledá především svou hutnost. A může se stát, že dům plný zlacení, (...)

(......)