LIV
Ano, ta tanečnice, kterou jali strážci mé říše, byla krásná. Krásná a tajemně obydlená. Viděl jsem, že poznat ji by znamenalo poznat všechna bohatství země, poklidné pláně i horské noci a cesty větrnou pouští. "Ta žena existuje," říkal jsem si. Ale věděl jsem, že její zvyky jsou odjinud a že zde pracuje pro nepřítele. Když ji vsak moji lidé chtěli donutit k řeči, vyrvali z ní v její neproniknutelné něze jen melancholický úsměv. A já v člověku ctím především to, co odolá ohni. Ty nicotné, marné a marností opilé lidstvo, hledíš na sebe se zalíbením, jako by v tobě někdo byl. Stačí však jediný kat a troška žhavých uhlíků a samo sebe vyvrhneš, neboť v tobě není nic, co by okamžitě neroztálo. Ani ten břichatý hodnostář, který mne rozhněval svou zpupností a ostatně proti mně i pletichařil, ani ten neuměl vzdorovat, když mu pohrozili, a prodal mi své spřežence a zpocený strachy se vyznal ze všech pletich i ze všeho, v co věřil a co miloval, a odhalil mi své vnitřnosti --- neboť jsou lidé, kteří za svou falešnou hradbou nic neskrývají. A když své spoluviníky důkladné poplival a všeho se zřekl, zeptal jsem se ho: "Kdo té zbudoval? K čemu to tučné břicho, pyšně vztyčená hlava a vznešený úšklebek na rtech? K čemu to opevnění, když nemá uvnitř co hájit? Člověkem je ten, kdo v sobě nese něco nad sebe většího. Ale ty zachraňuješ jakožto podstatné své zvadlé maso, viklavé zuby a těžké břicho a prodáváš mi právě to. k čemu tohle všechno mělo sloužit a v co ses domníval věřit! Jsi pouhý měch. naplněný sprostým větrem slov ..."
A když mu kat lámal kosti, bylo nechutné ho vidět i poslouchat.
Zatímco když jsem pohrozil oné ženě, jenom se lehce uklonila:
"Je mi líto, pane ..."
Už jsem nic neřekl, pouze na ni hleděl a ona dostala strach. Celá zbledla a její poklona byla už pomalejší: "Je mi líto, pane ..." Domnívala se totiž, že ji budou mučit. "Uvaž, že je tvůj život v mých rukou," řekl jsem. "Klaním se vaší moci, pane ..."
Byla vážná, neboť v sobě nesla tajemství a věděla, že pro ně možná zemře.
V tu chvíli se pro mne změnila ve schránku s diamantem. Měl jsem však povinnost k říši. "Tvé činy zasluhují smrt."
"Ach, pane ..." (a byla bledší než v lásce) ... "Asi to bude správné ..."
Znám lidi, a proto jsem pochopil podstatu její myšlenky, kterou neuměla vyslovit: "Správné není, že možná zemřu, ale že místo mne bude zachráněno, co nesu v sobě ..." "To tedy znamená" řekl jsem, "že v sobe tajíš cosi významnějšího, než je tvé mladé tělo a oči plné světla? Myslíš si, že cosi zachraňuješ, ale až budeš mrtvá, nic už v tobě nebude ..."
Ona se napovrch zmátla, neboť se jí nedostávalo slov k odpovědi.
"Snad máte pravdu, pane ..."
Ale cítil jsem, že se mnou souhlasí jen v oblasti slov, v níž se neumí bránit. "Tedy se poddáváš."
"Odpusťte, pane, ano, poddávám, ale mluvit nemohu ..." Pohrdám každým, kdo se dá k něčemu donutit argumenty, neboť slova mají člověka vyjadřovat, ne však vést. Označují, aniž co obsahují. Tahle duše však nebyla z těch. které by povolily pod větrem slov: "Poddávám se, ale mluvit nemohu ..." Vážím si toho, kdo přes všechna slova, byť byla i rozporná, zůstává stálý jako lodní kýl a přes všechno šílení moře se nezvratně vždy znovu obrací za svou hvězdou. Neboť pak vím, kam jdeme. Ale ti, kdo se obezdí logikou, ti jdou jen za vlastními slovy a točí se jako korouhvičky. Dlouho jsem na ni upřeně hleděl: "Kdo tě ukul? Odkud přicházíš?" zeptal jsem sejí. Usmála se a neodpověděla. "Zatančíš mi?" A tančila.
Tančila nádherně a mne to nemohlo překvapit, neboť v ni kdosi byl.
Hleděl jsi někdy na řeku z vrcholku hor? Tady potká skálu, a aniž ji poškodí, ovine se kolem ní. O něco dále se stočí, aby využila příhodného svahu. Tam v pláni, v zátočinách, zpomalí, neboť polevily síly, které ji hnaly k moři. Jinde si zdřímne v jezeře. A potom vyrazí a v přímém rameni se položí přes pláň jako meč.
Stejně se mi líbí silokřivky, s nimiž se setkává tanečnice. Tady svůj pohyb zbrzdí a tam rozvine. Úsměv, před okamžikem lehký, se náhle udržuje pouze s námahou jak plamen ve vichřici a tanečnice chvíli lehce klouže jako po neviditelném svahu, a pak náhle zpomalí a její krok je plný vypětí, jako by zlézala horu. Líbí se mi, že na něco naráží. Anebo vítězí. Anebo umírá. Líbí se mi, když je z krajiny jí nepřátelské a když v sobě nese myšlenky dovolené i ty, jež jsou jí zakázány. Pohledy dosažitelné i jiné, nedosažitelné. A vzdor a souhlas a odmítnutí. Nemám rád, když je ve všech směrech stejná jako rosol. Nýbrž když je kamsi zaměřenou strukturou. Tak jako živý strom, který si neroste volně jak chce, nýbrž se v růstu rozrůzňuje podle ducha svého semene.
Neboť tanec je osud a cesta životem. A já tě toužím pevně ustavit a pro něco nadchnout, aby mě tvá cesta vzrušovala. Protože chceš-li jít přes prudkou řeku, která tvým krokům brání, pak tančíš. Protože chceš-li jít za láskou a sok ti brání, pak tančíš. Je i tanec mečů, chceš-li zabít. A tanec plachetnice, jež tančí pod svou vlajkou, když hledá ve větru neviditelné cesty, aby dosáhla přístavu, kam míří. K tanci musíš mít nepřítele, ale který nepřátelský meč tě může poctít svým tancem, jestliže v tobě nikoho není?
Mezitím tanečnice skryla tvář v rukou a její patos mne vzrušil. A spatřil jsem její masku. Neboť tváře v průvodu lenivců, zkřivené falešným utrpením, jsou jenom příklopy prázdných schránek. Jestliže jsi nic nepřijal, nic v tobě není. Na té ženě jsem však poznal, že je přechovavatelkou dědictví. Bylo v ní tvrdé jádro, které odolá i katu, neboť kdyby ji drtil třeba mlýnským kamenem, olej tajemství z ní nevymačká. Byl v ní onen vklad, pro nějž člověk dovede zemřít a díky jemuž umí i tančit. Neboť pouze ten je člověkem, kdo nabyl krásy skrze píseň, báseň nebo modlitbu, a kdo je v nitru vybudován. Spočine na tobě jasným pohledem, pohledem člověka obydleného. Když sejmeš otisk z jeho tváře, bude to tvrdá maska jednoho lidského království. A budeš vědět, že je ten člověk něčím veden a že bude tančit proti nepříteli. Co však můžeš vědět o tanečnici, která je jen prázdnou končinou? Lenivec neumí tančit. Ale tam, kde je země skoupá, kde rádlo drhne o kamení, kde sklizeň v parném létě usychá, kde člověk vzdoruje barbarům, kde barbar drtí slabého, tam vzniká tanec, neboť tam má každý krok smysl. Tanec je zápas s andělem. Tanec je válka a svod, vražda a pokání. A k jakému tanci bys chtěl přimět ten překrmený dobytek?
i PDF 
.