Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LIV

Ano, ta tanečnice, kterou jali strážci mé říše, byla krásná. Krásná a tajemně obydlená. Viděl jsem, že poznat ji by znamenalo poznat všechna bohatství země, poklidné pláně i horské noci a cesty větrnou pouští. "Ta žena existuje," říkal jsem si. Ale věděl jsem, že její zvyky jsou odjinud a že zde pracuje pro nepřítele. Když ji vsak moji lidé chtěli donutit k řeči, vyrvali z ní v její neproniknutelné něze jen melancholický úsměv. A já v člověku ctím především to, co odolá ohni. Ty nicotné, marné a marností opilé lidstvo, hledíš na sebe se zalíbením, jako by v tobě někdo byl. Stačí však jediný kat a troška žhavých uhlíků a samo sebe vyvrhneš, neboť v tobě není nic, co by okamžitě neroztálo. Ani ten břichatý hodnostář, který mne rozhněval svou zpupností a ostatně proti mně i pletichařil, ani ten neuměl vzdorovat, když mu pohrozili, a prodal mi své spřežence a zpocený strachy se vyznal ze všech pletich i ze všeho, v co věřil a co miloval, a odhalil mi své vnitřnosti --- neboť jsou lidé, kteří za svou falešnou hradbou nic neskrývají. A když své spoluviníky důkladné poplival a všeho se zřekl, zeptal jsem se ho: "Kdo té zbudoval? K čemu to tučné břicho, pyšně vztyčená hlava a vznešený úšklebek na rtech? K čemu to opevnění, když nemá uvnitř co hájit? Člověkem je ten, kdo v sobě nese něco nad sebe většího. Ale ty zachraňuješ jakožto podstatné své zvadlé maso, viklavé zuby a těžké břicho a prodáváš mi právě to. k čemu tohle všechno mělo sloužit a v co ses domníval věřit! Jsi pouhý měch. naplněný sprostým větrem slov ..."

A když mu kat lámal kosti, bylo nechutné ho vidět i poslouchat.

Zatímco když jsem pohrozil oné ženě, jenom se lehce uklonila:

"Je mi líto, pane ..."

Už jsem nic neřekl, pouze na ni hleděl a ona dostala strach. Celá zbledla a její poklona byla už pomalejší: "Je mi líto, pane ..." Domnívala se totiž, že ji budou mučit. "Uvaž, že je tvůj život v mých rukou," řekl jsem. "Klaním se vaší moci, pane ..."

Byla vážná, neboť v sobě nesla tajemství a věděla, že pro ně možná zemře.

V tu chvíli se pro mne změnila ve schránku s diamantem. Měl jsem však povinnost k říši. "Tvé činy zasluhují smrt."

"Ach, pane ..." (a byla bledší než v lásce) ... "Asi to bude správné ..."

Znám lidi, a proto jsem pochopil podstatu její myšlenky, kterou neuměla vyslovit: "Správné není, že možná zemřu, ale že místo mne bude zachráněno, co nesu v sobě ..." "To tedy znamená" řekl jsem, "že v sobe tajíš cosi významnějšího, než je tvé mladé tělo a oči plné světla? Myslíš si, že cosi zachraňuješ, ale až budeš mrtvá, nic už v tobě nebude ..."

Ona se napovrch zmátla, neboť se jí nedostávalo slov k odpovědi.

"Snad máte pravdu, pane ..."

Ale cítil jsem, že se mnou souhlasí jen v oblasti slov, v níž se neumí bránit. "Tedy se poddáváš."

"Odpusťte, pane, ano, poddávám, ale mluvit nemohu ..." Pohrdám každým, kdo se dá k něčemu donutit argumenty, neboť slova mají člověka vyjadřovat, ne však vést. Označují, aniž co obsahují. Tahle duše (...)

(......)