LVI
Zatoužil jsem po smrti.
"Daruj mi pokoj chlévů," pravil jsem Bohu, "uspořádaných věcí a svezených sklizní. Dovol mi, abych se uskutečnil a konečně byl. Mé srdce je unaveno žalem. Jsem příliš starý, abych začínal znovu od nových větví. Ztratil jsem jednoho po druhém přátele i nepřátele a na mé cestě se rozlilo světlo smutného prázdna. Poodešel jsem, opět se vrátil a hleděl: spatřil jsem lidi, shluklé okolo zlatého telete, ne ze ziskuchtivosti, nýbrž z hlouposti. A děti, které se dnes rodí, jsou mi cizejší než nevěřící barbaři. Nesu břemeno zbytečných pokladů, podobných hudbě, která nebude již nikdy pochopena.
Začal jsem dílo jako dřevorubec se svou sekyrou v lese a píseň stromů mne opájela. Má-li být člověk práv světu, musí se takto uzavřít do nějaké věže. Už dlouho se však dívám na lidi příliš zblízka a jsem unaven. Zjev se mi, Pane. Všechno je tak těžké, když člověk ztratí Boha."
A vzpomněl jsem si, jaký jsem měl jednou po velkých oslavách sen.
Vstoupil jsem tehdy do města jako vítěz a všude vlály prapory a mezi nimi dav, a kudy jsem projížděl, tam lidé volali a zpívali. A stlali nám z květin lože slávy. Ale Bůh na mne seslal jen pocit hořkosti. Připadal jsem si jako vězeň v davu hlupců.
Neboť když tě lidé oslavují, uvrhují tě především v nesmírnou samotu. To, co ti dávají, od tebe hned zase odpadá, neboť jediným mostem od tebe k druhému člověku je cesta boží. Jen ti jsou doopravdy se mnou, kdo spolu se mnou poklekají v modlitbě. Spojeni se mnou jediným rytmem, zrna jednoho klasu, který se stane chlebem. Kdežto ti lidé se mi klaněli a otvírali ve mně poušť, neboť toho, kdo se mýlí, si nemohu vážit a nemohl jsem být zajedno s tím zbožněním své osoby. Takové kadidlo neumím přijmout, nehodlám totiž soudit sama sebe podle druhých, má tíha mne unavuje a mám-li vejít v Boha, musím se ze sebe vysvléci. Byl jsem proto před těmi podkuřovači smutný a pustý jako prázdná studna, když se k ní nakloní žíznivý lid. Sám jsem neměl co dát, aby to za něco stálo, a od nich jsem neměl co čekat, protože přede mnou klekali. Já potřebuji především člověka, který je oknem otevřeným k moři, a ne zrcadlem, které mě nudí. Z celého toho davu mi připadali důstojní jen mrtví, protože ti se už nepachtili za marnostmi.
A právě tehdy, unavený tím prázdným pokřikem, který mi neměl co říci, právě tehdy jsem měl ten sen.
Byla tu jakási strmá a kluzká stezka, sklenutá nad mořem. Propukla bouře a noc se převalovala jako naditý měch. Já však stoupal zatvrzele vzhůru k Bohu, abych mu položil otázku po smyslu věcí, abych se zeptal, kam vede směna, kterou mi chtěli vnutit.
Na temeni hory jsem však objevil jen těžký balvan černé žuly --- a to byl Bůh.
"Je to skutečně On," řekl jsem si. "nepohnutelný, nenarušitelný." To jsem ještě doufal, že se nepropadnu zpátky v samotu.
"Pouč mne, Pane," řekl jsem. "Všichni moji přátelé, společníci i poddaní nejsou pro mne náhle nic víc, než jakési mluvící loutky. Držím nitky v rukou a vedu je, jak se mi zlíbí. To, že mé poslouchají, mne netrápí, neboť je dobře, když do nich sestoupí má moudrost. Trápí mne však, že se změnili v ten zrcadlový obraz, před nímž se stávám osamělejším než malomocný. Smějí se, když se směji já. Zasmuší se, když mlčím. A slova, kterých jsem schopen, jim přinášejí asi tolik naplnění jako vítr stromům. A jsem to jen já, kdo je naplňuje. Nemám se za co směňovat, neboť v tom bezmezném naslouchání slyším už pouze vlastní hlas, který mi vracejí zpátky jako mrazivou ozvěnu v chrámě. Proč se té lásky hrozím a co mohu od ní čekat, když je jen znásobením mne samotného?"
Ale žulový balvan, lesklý potůčky deště, pro mne zůstával dál neproniknutelný.
"Pane," řekl jsem, neboť na blízké větvi seděl černý havran, "chápu, že Tvému majestátu přísluší mlčet. Ale já potřebuji nějaké znamení. Až skončím modlitbu, přikaž tomu havranu, ať odletí. Bude to, jako by na mne kdosi mrkl okem, a já už nebudu na světě sám. Budu s tebou spojen určitou důvěrností, i když nejasnou. Nic jiného si nežádám, jenom mi naznač, že tu snad je cosi k pochopení." A pozoroval jsem havrana. Ten se však ani nepohnul. I poklonil jsem se skále a řekl:
"Máš, Pane. zajisté pravdu. Tvému majestátu nepřísluší podřizovat se mým rozkazům. Kdyby byl ten havran odletěl, byl bych ještě smutnější. Neboť podobné znamení bych mohl dostat jen od někoho sobě rovného, tedy zase jen od sebe sama. A byl by to zase jen odlesk mé vlastní touhy. A potkal bych zase jen svou vlastní samotu." A pokloniv se, odcházel jsem stejnou cestou zpátky. Stalo se však, že mou beznaděj vystřídal nečekaný a podivný jas. Bořil jsem se nohama do rozblácené cesty, drásal se o trní a zápasil s bičujícími poryvy deště, a přesto se ve mne rozlévala jakási jednolitá záře. Nic jsem se nedozvěděl, ale také tu nebylo nic, co bych mohl poznat a nebýt znechucen. Nedotkl jsem se Boha, ale bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. Stejně tak jestliže vyhoví modlitbě. Poprvé jsem pochopil, že velikost modlitby spočívá především v tom, že na ni nepřichází odpověď, a že podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem. A že učit se modlitbě znamená učit se tichu. Že láska začíná teprve tam, kde už nelze čekat žádný dar. Láska je především modlitba a modlitba je ticho. Navrátil jsem se opět mezi svůj lid a poprvé jsem ho uzamkl do ticha své lásky. A tím jsem je podnítil k darům jdoucím až po samotnou smrt. Takové opojení v nich probudily mé uzamčené rty. Byl jsem pastýřem, schránkou jejich písně a opatrovníkem jejich osudů, pánem jejich životů i statků, a přitom v celé své nezlomné pýše chudší a pokornější než oni. Neboť jsem věděl, že tady nemám co čekat. Prostě se ve mně uskutečňovali a jejich píseň se rodila z mého ticha. A skrze mne jsme se všichni, oni i já, změnili v modlitbu, která se rodila z mlčení Boha,
i PDF 
.