LVIII
Přišli mi vykládat rozumy, ne snad přímo geometři říše --- geometr byl ostatně jen jeden a ten už byl mrtvý ---, ale delegace jejich vykladačů. A těch vykladačů bylo deset tisíc.
Když někdo staví loď, nestará se o hřebíky, stěžně a palubní prkna, ale zavře do dílny deset tisíc otroků a několik dohlížitelů s bičem. A slavně vyrůstá loď. Nikdy jsem však neviděl, že by se některý z otroků chlubil, že přemohl moře.
A když někdo buduje geometrii, také ji nebude odvozovat od důsledku k důsledku celou až do konce, protože taková práce je nad jeho síly i čas, ale vznikne okolo něho desetitisícová armáda vykladačů, kteří vybrousí poučky, využijí plodných cest a sklidí ovoce stromu. Ježto však nejsou otroky a nejsou poháněni bičem, nenajde se mezi nimi jediný, aby si nemyslel, že se tomu jedinému skutečnému geometru vyrovná, protože mu jednak rozumí a jednak jeho dílo obohacuje.
Ale já, byť si jejich práce cením --- neboť svážet sklizeň ducha je třeba ---, také dobře vím, jak je směšné zaměňovat ji s tvorbou, s tvorbou, která je ničím nezdůvodněné, svobodné a nepředvídatelné gesto člověka. Držím si je proto od těla, aby se nenadmuli pýchou a nechtěli se ke mně chovat jako rovný k rovnému. A slyšel jsem je, jak mezi sebou nespokojeně mručeli. Pak promluvili:
"Protestujeme ve jménu rozumu. Jsme hlasatelé pravdy. Tvé zákony jsou zákony boha, který je méně spolehlivý než ten náš. Ty máš za sebou vojsko a můžeš nás onou silou svalů rozdrtit. Budeme však mít proti tobě pravdu pořád dál, i v žalářních kobkách."
Mluvili, neboť dobře věděli, že se nemusí bát mého hněvu. A dívali se jeden na druhého, spokojeni vlastní odvahou. Zamyslel jsem se. Jediný skutečný geometr býval denně přijímán u mého stolu. Když jsem nemohl spát, odebral jsem se někdy do jeho stanu, uctivě jsem zul obuv a pil jsem jeho čaj a okoušel med jeho moudrosti. Oslovil jsem ho: "Geometre ..."
"Jsem sice geometr, ale především jsem člověk. Člověk, který někdy snívá o geometrii, pokud mu nevládne něco naléhavějšího jako třeba spánek, hlad či láska. Ale dnes. kdy jsem zestárl, máš asi pravdu: už jsem jen geometr." "Jsi ten, komu se zjevuje pravda ..." "Jsem pouze ten, kdo tápe a hledá slova jako dítě. Pravda se mi nijak nezjevila. Ale můj jazyk je pro lidi prostý jako tvá hora a oni si z něho svou pravdu vytvoří sami." "Tvá řeč je hořká, geometre."
"Toužil jsem odhalit ve vesmíru stopu božského pláště, dotknout se pravdy, která by byla mimo mne, toužil jsem zachytit ji za cíp oděvu jako nějakého boha. který se dlouho lidem ukrýval, a pak jí strhnout závoj z tváře, abych ji ukázal. Ale nebylo mi dáno odhalit nic jiného než sebe sama ..."
Tak hovořil on. Kdežto ti vykladači mi halasně mávali okolo hlavy svou modlou.
"Mluvte tišeji" řekl jsem. "I když dost dobře nechápu, slyším výborně."
Mručeli dál, ale ne už tak silně.
Konečně mezi sebou postrčili jednoho kupředu --- neboť už začínali litovat, že projevili tolik odvahy --- a on za ne promluvil:
"Kde je v tom monumentu pravd, jež ti nabízíme, abys je uznal, nějaká svobodná tvorba nebo sochařský čin a poezie? Naše poučky vyplývají jedna z druhé na základě přísné logiky a nic lidského tu dílo neřídí." A tak se na jedné straně dovolávali jakési absolutní pravdy --- jako některé kmeny, které se drží pomalované dřevěné modly, o níž říkají, že metá blesky --- a na druhé straně se chtěli rovnat jedinému skutečnému geometru, neboť každý z nich také něčemu sloužil či něco objevil podobně jako on, ale žádný z nich netvořil. "Určíme tady před tebou vztahy mezi úsečkami určitého obrazce. A nemůžeš naše zákony přestoupit, kdežto my ty tvé můžeme. Musíš z nás udělat své ministry, neboť my víme."
Mlčel jsem rozvažuje, co je to hloupost. Nepochopili mé mlčení a zaváhali.
"Chceme ti přece především sloužit" řekli. Odpověděl jsem tedy:
"Nečiníte si nároky na tvorbu, a to je štěstí. Neboť šilhavý stvoří zase jen šilhavého. Měch plný vzduchu vydá jen vítr. Kdybyste založili království, bylo by předem poddané barbarské šavli, protože logiku lze vztáhnout pouze na historii už odehranou, na sochu už vytesanou a na mrtvé ústrojí. Stalo se jednou, že lidé objevili stopy člověka, který vyšel za svítání ze stanu, směřoval k moři, došel až na břeh a tam se zřítil, neboť břeh byl strmý. Logikové se sklonili nad stopami a poznali pravdu. Neboť v řetězu událostí nechyběl jediný článek. Jeden krok následoval za druhým, každý byl umožněn tím, že mu předcházel jiný. A tak šli zpátky po krocích od následku k příčině a přivedli mrtvého zpět do stanu. A šli po krocích kupředu od příčiny k následku a navrátili ho smrti."
"Všechno jsme pochopili," začali vykřikovat logikové a navzájem si blahopřáli.
A já jsem si říkal, že pochopit by znamenalo vědět tak jako jsem to poznal já, že kdesi existuje úsměv, křehčí než spící voda, neboť ho stačí zakalit pouhá myšlenka, úsměv, který v tu chvíli možná ani není, neboť patří tváři, která spí a není ani odtud, ale z cizího stanu, vzdáleného na sto dní cesty.
Tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, tvorba uniká ze stop, jež zanechává, a nikdy ji nelze vyčíst z žádných znamení. Znamení, stopy a znaky, jež vyplývají jedny z druhých, vysvětlíš vždycky. Neboť stín každé tvorby na zdi skutečnosti je čistá logika. Avšak i přes tenhle samozřejmý objev zůstaneš pořád stejně hloupý. Protože však zdaleka nebyli přesvědčeni, snažil jsem se je ve své dobrotě poučit:
"Byl jednou alchymista, který pátral po tajemství života. A stalo se, že ze svých kotlíků, baněk a koření vydobyl kousek živoucí hmoty. Sběhli se logikové. Pokus opakovali, namíchali koření, foukali do ohně pod kotlíky a povedlo se jim získat další živou buňku. A odcházeli s pokřikem, že tajemství života už neexistuje. Že je život jen přirozený vztah mezi příčinou a následkem a následkem a příčinou, že vzniká pouze z toho. jak oheň působí na koření a jednotlivá koření zase navzájem na sebe, a koření že přece není živé. Logikové jako vždycky všechno dokonale pochopili. Neboť tvorba je jiné podstaty než stvořený předmět, kterému vládne, a vytrácí se z vlastních stop. Tvůrce se ze své tvorby vždycky vytratí. A stopa, kterou zanechá, je čistá logika. Já však byl pokornější a šel se poučit k příteli geometru. ,Co je tu zvláštního,' řekl, .krom toho, že se ze života rodí zase život?' Život by se byl neobjevil, nebýt vědomí alchymisty, který byl, pokud vím, živý. Na to se zapomnělo, neboť se jako vždycky ze své tvorby vytratil. Jako když někoho dovedeš na vrchol hory, odkud se problémy jeví uspořádané, a ponecháš ho o samotě. Hora se stane pravdou mimo tebe. A nikdo se neptá, jak došlo k tomu, žes vyvolil právě tuto horu, neboť ten člověk tam prostě je a někde věru být musí."
Oni však mručeli dál, protože právě logikům logika vždycky chybí, a já jsem řekl:
"Vy domýšlivci, kteří sledujete tanec stínů na zdi a myslíte si, že znáte, kteří čtete krok za krokem geometrické poučky a nenapadne vás, že tu byl někdo, kdo kráčel, aby je nastolil, kteří čtete ze stop v písku a nepřijdete na to, že tady zas byl někdo, kdo odmítl lásku, kteří sledujete vzestup života od výchozího materiálu a nevíte, že tu byl někdo, kdo zamítl a volil, vy otroci, vyzbrojení kladivem na hřebíky, nechoďte za mnou a nechtějte mi namluvit, že jste vymysleli a spustili na vodu loď.
Onoho geometra, který byl svého druhu jediný a teď je mrtev, toho bych byl zajisté k vládě připustil, kdyby si to byl přál. Neboť pocházel z Boha. A uměl mi svou řečí ukázat onu dalekou milou, která se naprosto nedala vyčíst jedním rázem z písku, neboť s ním nebyla téže podstaty.
Z nekonečného množství možných směsí dovedl vybrat právě tu jedinou, jež někam vedla, ačkoli se ještě nevyznačovala před ostatními žádnou předností. Když se v bludišti hor ztratí vůdčí nit a nelze postupovat cestou dedukce, neboť až nad propastí poznáš, že tvá cesta selhala, a co je na protějším svahu nikdo neví, stane se někdy, že náhle vyvstane vůdce, který ti vytyčí cestu, jako by přišel tam odtud, z protější strany. Když je pak cesta prošlapaná a jednou vytyčená, zdá se ti samozřejmá. A zapomeneš na onen zázrak pochodu, který vypadal jako návrat."
i PDF 
.