Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Odebral jsem se mezi svůj lid a myslel na směnu, která už není možná, jestliže v průběhu generací nezůstává nic stálého, a na čas, který pak ubíhá nadarmo jako přesýpací hodiny. A říkal jsem si: ten příbytek není dost rozlehlý a dílo, za něž se ten lid směňuje, ještě pořád není dost stálé. Myslel jsem na velká, nezničitelná, mnohoúhelná mauzolea faraónů, postupující oceánem času, který je zvolna drolí v prach. Myslel jsem na panenské rozlohy písku, po kterých putují karavany, a ze kterých někdy vyvstane prastarý chrám, zpola už potopený a se stožáry strženými neviditelnou modrou bouří, napůl ještě plující, ale už odsouzený. A říkal jsem si: dost stálý není ani ten chrám s celým tím nákladem zlacení a vzácných předmětů splacených dlouhými lety lidských životů, ta schrána medu tolika pokolení se všemi zlatými filigrány, s posvátným zlacením, za něž se zvolna směnili někdejší tvůrci, s vyšívanými pokrývkami, nad kterými si stařeny po celý dlouhý život ničily oči, aby pak svraštělé, kašlající a podlomené smrtí nechaly po sobě tuhle královskou vlečku. Tu rozvinující se pláň. Když ji dnes lidé spatří, říkají: "Jak je ta výšivka krásná! Jaká je krásná ..." A já vidím, že ty stařeny vetkaly ve svou proměnu své vlastní hedvábí. Aniž tušily, že jsou tak nádherné.

Ale na to, co po nich zbude, je třeba zhotovit velikou truhlu. A povoz, aby to odvezl. Neboť si vážím především toho, co trvá déle než člověk. A tím uchovávám smysl jeho směny. A buduji velikou svatyni, do které uloží vše, co z něho přetrvá.

Dodnes ta pomalá plavidla nacházím v poušti. Ještě pořád pokračují v cestě. A pochopil jsem ono podstatné, že je především nutno vybudovat loď, vystrojit karavanu a vystavět chrám, který je trvalejší než člověk. A plni radosti se potom budou směňovat za cosi cennějšího, než jsou oni sami. Zrodí se malíři, sochaři, rytci a ciseléři. Nečekej však nic od člověka, jestliže nepracuje pro věčnost, ale jen pro vlastní život. Zbytečně bych je pak učil stavitelství a jeho pravidlům. Jestliže staví domy jen proto, aby v nich žili, k čemu je dobré směňovat život za dům? Za dům, který má sloužit jen jejich životu a dál už ničemu? Říkají, že je dům užitečný, a nehledí na dům jako takový, nýbrž jen na pohodlí. Dům jim slouží a oni se v něm zabývají shrabováním bohatství. Ale umírají jako žebráci, neboť po sobě nezanechali ani vyšitou pokrývku ani posvátné zlacení v úkrytu kamenné lodi. Místo aby se směňovali, chtěli, aby se jim sloužilo. Když potom odejdou, nezůstává nic.

Procházel jsem se tedy na sklonku večera, kdy všechno ztrácí soudržnost, mezi lidmi svého národa a pozoroval je, jak v ošumělých, starých šatech postávají na prahu svých skrovných chatrčí a odpočívají po své včelí práci. A nezajímali mě ani tak oni samotní, jako spíš dokonalost medového koláče, na němž po celý den společně pracovali. Nad jedním z nich jsem se zamyslel. Byl slepý a navíc přišel o nohu. Byl velmi starý, blízek smrti, při každém pohybu zasténal jako kus starého (...)

(......)