LX
Dolehla na mne nesmírná zemdlenost. A zdálo se mi prostší říkat si, že jsem jakoby opuštěn Bohem. Neboť mi chyběl klenbový svorník a nic ve mně nenacházelo ozvuk. Umlkl onen v tichu hovořící hlas. A když jsem vystoupil na tu nejvyšší věž. říkal jsem si: "K čemu všechny ty hvězdy?" A když jsem měřil pohledem svá panství, ptal jsem se sebe: "K čemu všechna ta panství?" A když jsem zaslechl. jak se ze spícího města zvedl jakýsi nářek, tázal jsem se: "K čemu ten nářek?" Byl jsem jako cizinec, ztracený v rozličnosti davu, hovořícího jinou řečí. Jako šaty, vysvlečené z člověka. Rozložený a sám. Jako neobydlený dům. A chyběl mi skutečně klenbový svorník, neboť ve mně nebylo nic, co by ještě bylo schopno sloužit. "A přece jsem pořád stejný," říkal jsem si, "mám pořád tytéž znalosti a tytéž vzpomínky, jsem divák pořád stejné podívané, ale utápím se náhle v rozličnosti, která k ničemu není." Jako sebelépe zbudovaná bazilika, která je pouze souhrnem kamení, není-li nikoho, kdo by ji viděl v jejím celku či okoušel jejího ticha, nebo kdo by v srdci rozjímal a tím jí dodal smyslu. Podobně já se svou moudrostí a smyslovými vjemy a vzpomínkami. Nebyl jsem jíž snopem, ale jen souhrnem klasů. A pocítil jsem nudu, což v první řadě znamená, že člověk ztratil Boha.
Ne na mučidlech --- i to je ještě lidské ---, ale nedozrálý. Snadno jsem se v té nudě mohl stát krutým, když jsem tak přecházel prázdným krokem po zahradě jako člověk, který na někoho čeká. A který přežívá v provizorním světě. Obracel jsem se k Bohu s modlitbami, avšak modlitby to nebyly, neboť nevycházely od člověka, nýbrž od kohosi, kdo byl jen zdáním, jen připravenou svící bez plamene. "Kéž se zas do mne vrátí horoucnost!" říkal jsem. Neboť jsem věděl, že horoucnost není nic jiného než ovoce božského uzlu, který svazuje věci. A loď je potom řízena.
A bazilika viděna. Ale když skrze ni už nedokážeš vyčíst stavitele ani sochaře, čím jiným je, než jenom rozpadlou hmotou?
Právě tehdy jsem pochopil, že člověk, který umí vidět úsměv sochy, krásu krajiny či ticho chrámu, nalézá vlastně Boha. Neboť přesáhl věc a dosáhl svorníku, přesáhl slova a zaslechl píseň, přesáhl hvězdy a noc a zakusil věčnost. Neboť Bůh je především smyslem tvé řeči, a pokud tvá řeč má smysl, ukazuje ti Boha. Když tě dojmou slzy dítěte, jsou okénkem, otevřeným do širého moře. Neboť v tu chvíli se v tobě nerozezněly pouze ty jedny slzy, ale slzy všech. To dítě tě prostě jen vzalo za ruku, aby tě poučilo. "Proč mne, Pane, nutíš k té cestě pouští? Plahočím se tu mezi trním. Stačí jedno tvé znamení a poušť se promění a plavý písek, obzor i mocný, tichý vítr už nebudou jen nesourodým celkem, ale rozlehlou říší, jež ve mně probudí nadšení a dokážu z ní vyčíst Tebe."
A pochopil jsem, že když se Bůh odvrátí, je zřejmý právě ve své nepřítomnosti. Neboť pro námořníka je smyslem moře. A pro manžela smyslem lásky. Přijdou však chvíle, kdy se námořník ptá: "K. čemu to moře?" A manžel: "K čemu ta láska?" A všechno, co dělají, je nudí. Nic jim nechybí, jen božský uzel, který svazuje věci. A chybí jim všechno. "Jestliže se Bůh odvrátí od mého lidu, jako se odvrátil ode mne," říkal jsem si, "potom z nich udělám jen mravence v mraveništi, neboť se z nich vytratí veškerá horoucnost. Hra není možná, ztratí-li kostky smysl." A viděl jsem, že rozum tady nijak nepomůže. Můžeš zajisté uvažovat, jak uspořádat kameny chrámu, ale podstatného se tím nedotkneš, neboť podstatné se kamenům vymyká. Můžeš uvažovat o nose, uchu a ústech sochy, ale podstatného se tím nedotkneš, neboť podstatné se hlíně vymyká. Tady šlo o to, polapit boha. A ten se chytá do pastí, které s ním naprosto nejsou téže podstaty.
Když jsem jakožto sochař vytvořil tvář, vytvořil jsem tím násilí. Každá uskutečněná stavba je násilí. Když něco chytím a chci to podržet, musím sevřít pěst. Neříkej mi, že jsou slova básně svobodná. Podřídil jsem je jedno druhému v duchu svého řádu.
Může se stát, že je chrám stržen a kameny použity ke stavbě chrámu nového. Jsou mrtví a jsou nově narození.
Ale neříkej, že jsou kameny svobodné. Protože pak by nebylo chrámu.
Nikdy jsem nechápal, jak by se dalo oddělit násilí od svobody. Čím více cest vytyčím, tím větší máš svobodu volby. Každá z těch cest je však násilí, neboť jsem ji ohradil plotem. Ale čemu chceš říkat svoboda, nejsou-li tu cesty, mezi nimiž bys volil? Říkáš snad svoboda tomu, že můžeš bloudit v prázdnu? Je-li tu nastoleno násilí cesty, zvětšuje se zároveň tvá svoboda.
Nemáš-li nástroj, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet melodii. Jestliže nepřipustíš nos a uši, nemůžeš ve vší volnosti vytvářet úsměv sochy. A člověk, který je zjemnělým plodem jemné kultury, získává právě tím, že tato kultura má své meze, hranice a pravidla. V mém paláci je člověk bohatší na vnitřní hnutí než v brlohu chátry. A rozdíl mezi jedním a druhým spočívá především v povinnosti, která je jako úcta projevená králi. Kdo se chce v určité hierarchii pozvednout a stát se vnitřně bohatším, ten si bude žádat především omezení. Stáváš se větším právě skrze obřad, jemuž jsi podřízen. Když je dítě smutné, neboť vidí, jak si ostatní hrají, bude především chtít, aby i jemu určili pravidla hry, protože pouze v nich se může uskutečnit. Smutný je člověk, když slyší vyzvánět zvon, jehož výzva se ho netýká. Jsi smutný, když zazpívá polnice a tvou povinností není vstát. A hledíš, jak šťastný je člověk, který řekne: "Slyšel jsem voláni, jež bylo pro mne, a vstávám." Pro ty druhé však nezpívá zvon ani polnice a zůstanou smutní. Svoboda je pro ně pouze svobodou nebytí.
i PDF 
.