LXV
Byla různá bytí a byla věrnost. Věrností nazývám pouto k určitému bytí, jakým může být mlýn, říše, chrám či zahrada, neboť i takový člověk je velký, který je věrný zahradě.
A přijde někdo, kdo naprosto nechápe, co jediné má cenu. a veden iluzí falešné vědy, která si myslí, že má-li poznat, musí rozložil (poznat, ale ne pochopit, neboť tu chybí podstatné, stejně jako když smícháš písmena knihy: chybíš tu ty sám. Tím smícháním jsi smazal básníka. A když se stane ze zahrady pouhá snůška, smazal jsi zahradníka.), veden touto iluzí hledá zbraň v ironii. Ironie však je věcí darmochleba. Neboť směšuje písmena, aniž čte knihu. Takový člověk ti řekne: "K čemu umírat pro chrám, když je to pouze snůška kamení?" A ty mu nemáš co odpovědět. .,K čemu umírat pro zahradu, když je to pouze snůška stromů a trávy?" A ty mu nemáš co odpovědět. "K čemu umírat pro pouhá písmena abecedy?" A kdo by také chtěl pro ně zemřít?
Ve skutečnosti však ten člověk postupné ničí všechno tvé bohatství. A ty už nebudeš chtít umírat, a tedy ani milovat, a nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nejvzácnější majetek: smysl věcí. A on se tím ještě pyšní, ačkoli je pouhý vykradač, a svým činem nic nevytvořil, oproti tomu, kdo tříbí větu a vytváří tím styl, který mu dovoluje zase dál tříbil. Onen člověk však jen rozbil sochu, aby tě pobavil jejími střepy, a dosáhl tím určitého překvapení, neboť sis myslel, že chrám je rozjímání a ticho, a zatím je to jen hromada kamení, která si nezaslouží, aby se pro ni umíralo.
A když tě naučil způsobu, jak zabíjet bohy, nemáš náhle z čeho žít a z čeho dýchat. V předmětu má totiž cenu především ono světlo, kterým ho zbarvuje kultura, jejíž řečí hovoříš. Kámen krbu se potom může stát láskou, a hvězda hvězdou království božího a úkol, který ti svěřím, bude mít v sobě královskou důstojnost. A erb je erbem určité dynastie. Ale co s kamenem, s úkolem, s šifrou, jestliže na nich nebude ono světlo?
Kráčíš od trosek k troskám a kloužeš k marnosti, neboť to, co zbylo, tě nemůže nasytit a jedinou možnou barvou je už jen barva marnosti. Věci ztratily smysl, a když tedy žádný nemají, musí ho hledat v tobě. Zůstal jsi jen ty sám, abys zbarvoval věci svým ubohým světlem. Tvé jsou ty nové šaty. Tvé je to stádo. Tvůj tento příbytek, který je bohatší než druhý. A všechno, co patří někomu jinému než tobě, šaty, stádo, příbytek, všechno se ti stává nepřítelem. Stojí tu totiž proti tobě říše, která se té tvé podobá. A v téhle poušti ti vskutku nezbývá, než se tvářit nad sebou spokojeně, protože mimo tebe nic není. Od toho okamžiku jsi odsouzený křičet: "Já. já, já." Do prázdna, neboť na ta slova odpovědi není.
Ale nikdy jsem nepoznal zahradníka, aby byl marnivý, když prostě miloval svou zahradu.
i PDF 
.